Jana Potužníková, redaktorka časopisu Maminka, v článku cituje naše doporučení učitelům, jak mají přistupovat k ukrajinským dětem, které válka vytrhla z přirozeného prostředí, sebrala jim střechu nad hlavou, tátu i kamarády.

Na co mají učitelé brát zřetel

• Dětem pomáhá při adaptaci na nové prostředí a nové situace poskytnutí dostatku času, předvídatelnost, respektující přístup a také empatická podpora.
• Primární potřeby, jako třeba že budou mít za co si dojít ve školní jídelně na oběd, by teď měly být prioritou číslo jedna.
• Až potom je na řadě vzdělávání.
• Důležité je dát novým dětem prostor zorientovat se v režimu i prostorách školy, v kolektivu.
• Pro usnadnění integrace je vhodné zvolit tzv. tutora, dobrovolníka z řad žáků, který si vezme jakýsi patronát nad příchozími ukrajinskými dětmi a školou je provede, seznámí se spolužáky apod.
• Pokud děti chtějí mluvit, je vhodné nechat jim prostor. Ale stejně tak potřebují respekt, pokud se straní a nezapojují se (nikdo nikdy nemůže vědět, čím si prošly) – je ale důležité, aby věděly, že až budou připravené, někdo dospělý je vyslechne.
• Ve třídách je dobré mezi dětmi akcentovat přínos různorodosti.
• To, že přibude nové dítě, nové národnosti, s novým jazykem, lze nakonec vytěžit jako všestranně obohacující skutečnost.
• Každé příchozí dítě potřebuje pocit, že je stejně důležité jako jakékoli jiné. Že status uprchlíka neznamená, že jsou „něco méně“ než kdokoli jiný, protože bez domova je jejich sebehodnota rozbouraná víc než dost).

Kdo pomáhá Ukrajincům, kteří prchli před válkou

Klára Laurenčíková vyjmenovala konkrétní aktéry a způsob pomoci:

• Ministerstvo rozeslalo do škol podrobnou metodiku práce s ukrajinskými dětmi.
• Národní pedagogický institut nabízí možnost konzultací a intervizních setkání pro ředitele i učitele.
• Řada nevládních organizací intenzivně organizuje webináře ke krizové intervenci, komunikaci o těžkých tématech, podpoře dětského duševního zdraví a prevenci rozvoje posttraumatického syndromu.
• Důležitou integrační roli hrají i organizace neformálního vzdělávání, jako jsou například domy dětí a mládeže, základní umělecké školy a organizace typu Skaut a podobně,
• ČOSIV nabízí:
  • Zdarma konzultace školním poradenským pracovníkům a psychosociální podporu dětem, které ji potřebují.
  • Učíme školy, jak podpořit integraci příchozích dětí.
  • Jak ukrajinské děti napojit do kolektivu ostatních.
  • Jak předcházet případným konfliktním situacím, které ve třídách mohou častěji nastávat vlivem setkávání různých národností.

V podobné situaci bylo před pár lety Německo

Předsedkyně ČOSIV Klára Laurenčíková zmínila úspěšnou německou strategii při zvládání uprchlické krize: „Sousední Německo také nedávno zažilo velkou uprchlickou vlnu a obstálo. Nové příchozí rozprostřelo rovnoměrně po celé zemi. Od začátku je cíleně zapojilo do místních komunit, děti do školek a škol, do zájmových kroužků a rodičům umožnilo zapojit se do pracovního trhu, …“

Myslí si, že stejně postupovat bychom měli v Česku: „Nepotřebujeme stanová městečka a segregované třídy pro ukrajinské děti. Potřebujeme příchozí přivítat a pozvat je k plnému zapojení do všech oblastí života v naší společnosti.“

Pozice sociálního pedagoga

Klára Laurenčíková v časopise Maminka zmiňuje také potřebnost pozice sociálního pedagoga, o jejíž zakotvení do chystané novely zákona o pedagogických pracovnících v ČOSIV usilujeme:

„Zároveň by bylo třeba do chystané novely zákona o pedagogických pracovnících zakotvit i pozici sociálního pedagoga. Pro řadu škol je totiž aktuálně téměř nemožné sehnat speciálního pedagoga či psychologa, je jich dlouhodobý nedostatek. Sociální pedagog by tak mohl posílit kapacity školních poradenských pracovišť a podpořit mimo jiné i spolupráci škol s rodinou a návaznými externími zdravotně-sociálními službami, …“ 

To je přesně to, po čem školy v terénu volají a ČOSIV je v tom plně podporuje.

Přečtěte si celý článek Jany Potužníkové „Ukrajinské děti v českých školách“, který vyšel v časopise Maminka.