rozhovor

domů / Posts tagged "rozhovor"
Rozhovor s Lenkou Felcmanovou: Netlačme teď na výkon, uškodíme si

Rozhovor s Lenkou Felcmanovou: Netlačme teď na výkon, uškodíme si

„Je důležité dopřát sobě i dětem péči, protože tím získáme čas do budoucna. Když budeme děti tlačit k výkonu, budou čím dál tím míň schopné se cokoliv naučit a víc se bude projevovat agresivita nebo odpojování se, které jsou spojené se stresem,“ říká v rozhovoru Lenka Felcmanová, místopředsedkyně ČOSIV, která se věnuje tématům wellbeingu a podpory dětí s nepříznivými podmínkami.

Co je teď podle vás nejhorší na situaci dětí a učitelů?
Ten velký dopad na duševní zdraví je na obou stranách. Vidíme to už ve výzkumech, děti se snaží vyrovnat se situací a častěji se uchylují k aktivitám, které bychom zahrnuli do skupiny rizikového chování. Zejména to jsou nelátkové závislosti, sebepoškozování, experimentování s omezováním příjmu potravy a podobně. Ten tlak, a zejména absence běžného sociálního kontaktu s ostatními vrstevníky, dopadá na jejich prožívání. Zároveň se zhoršuje situace v některých rodinách. Všímáme si, že eskaluje napětí, které pak může vyústit v násilí. Někteří rodiče se dostávají do složité ekonomické situace. Děti, které nemají zázemí, jež by naplňovalo jejich potřeby, a současně nemají možnost chodit do školy, jsou touto situací ohrožené úplně nejvíc. Škola pro ně často byla jediným prostředím, kde se cítily bezpečně. A vidíme u nich i zhoršení stavu. Stejně ohrožené jsou pak děti, které se vůbec nezapojily do distančního vzdělávání.

Jak to pak souvisí se schopností se učit?
Děti mají daleko menší kapacitu se učit. Je to spojené i s tím, že se situace neustále proměňuje. Už se měly vracet do školy, byl tu nějaký horizont, který byl opět oddálen. A ta nejistota, kdy nevíme, co bude, kdy a jak, přispívá neustále ke zvyšování stresu, který bere kapacity k učení. Tím, že budeme tlačit na výkon, se to určitě nezlepší, ba naopak, kapacita k učení se bude ještě zmenšovat. Je důležité to přijmout, že takto působí toxický stres na nás na všechny. Nemáme teď kapacitu se zabývat novými věcmi, učit se něco nového, obzvlášť složitého, a u dětí to funguje stejně.

Co tedy dělat?
Je dobré zaměřit se na něco, co děti už umí, aby alespoň o to nepřišly. Školy by si měly víc uvědomovat, že rozvoj sociálních a emočních dovedností dětí, zvládnutí copingových strategií, nástrojů k vyrovnávání se s náročnými situacemi, je teď nejstěžejnějším vzdělávacím obsahem. Ministerstvo školství vydalo metodiku, která míří k péči o duševní zdraví dětí, kde jsou tipy pro pedagogy.

Můžeme se ještě vrátit k tomu, jak jsou na tom z vaší zkušenosti učitelé?
Ano, jsou stejně vyčerpaní. Samozřejmě se to projevuje v kvalitě výuky. Jejich duševní zdraví je velice ohrožené a je třeba pamatovat na to, abychom zajistili podporu a péči i jim. A proto je důležité téma duševního zdraví zvedat spolu s pedagogy, zabývat se tím, co je teď prioritou i ve vzdělávacím obsahu, abychom si zbytečně nestavěli cíle, kterých za současných podmínek, nejsme schopni dosáhnout. Což nás pak frustruje.

Co situaci nejvíc zhoršuje?
Vždy, když je nějaká krize, tak ji lépe snášíme, když máme nějakou možnost kontroly. A tady žádnou možnost kontroly nad tím, co se děje, nemáme. Druhá věc je, že máme omezený výrazný zdroj podpory, což jsou sociální vztahy s těmi, které máme rádi. Tvrdý lock down, který je teď, ještě více omezil vztahy, ze kterých jsme mohli čerpat podporu pro duševní zdraví. Tu situaci může zhoršovat i to, že školy nedokázaly nahlédnout priority a pořád mají pocit, že nejdůležitější je zvládnout stanovený vzdělávací obsah v plném rozsahu. A nedokážou dostatečně reflektovat situaci v rodinách. Děti pak tlačí na standardní výkon, který je běžný v kontaktní výuce. Ale to zkrátka není možné. Děti se cítí přetížené, rodiče jsou z toho frustrovaní a také se cítí přetížení, protože většinou oni pak musí buď s těmi dětmi, nebo za ty děti, úkoly dodělávat, aby se to vůbec zvládlo. A školy zase mají pocit, že děti se dost nesnaží, rodiče se dost nesnaží a je to takový začarovaný kruh.

Co bude nejdůležitější po návratu dětí do škol?
Úkol číslo jedna bude opečovat vztahy. Tím dalším bude minimalizovat stres, který je zbytečný a zajistit dětem, ale i pedagogům, co největší pocit bezpečí. Protože už samotný návrat dětí do škol, bude pro některé výrazným stresem. Ten bývá větší pokud věci nejsou předvídatelné. Takže děti a učitelé by měli mít jasný plán, co a kdy bude, vše by mělo být dostupné, vizualizované tak, abychom se k plánu mohli vracet. Když víme, co nás čeká, tak se cítíme v bezpečí. Což má zase dopad na kapacitu se učit.

Jsou na to učitelé připraveni?
Musí dostat čas, aby se na to dokázali připravit. Řada pedagogů neví, jak efektivně realizovat psychohygienu, která musí být pravidelná, aby měla efekt. A děti se také potřebují v tomto období zklidňovat. Jenže bohužel k tomu často volí nevhodné způsoby. Je to extrémně důležité téma, protože děti si teď mohou založit na něco, co je může negativně ovlivnit na celý život.

Začala jste s workshopy pro rodiče. Co teď nejčastěji řeší?
Obecně řeší, jak zkombinovat školu, děti, svoje zaměstnání, jak dobře děti podporovat při vzdělávání. Jak reagovat na chování, které už se vymyká. Když se třeba dítě izoluje, což se děje, zejména druhostupňové děti a středoškoláci, jsou teď hodně zranitelní a u některých jsou patrné zárodky sociální fobie, kdy odmítají kontakt i v rámci rodiny, jsou zavření v pokoji a téměř nevycházejí.

Co konkrétně rodičům radíte?
Snažíme se jim vysvětlit, jak stres funguje, že nám může pomáhat klást si realistické cíle a nepřetěžovat se. Když vidím, že je míra stresu velká, tak stejně moje práce nebude efektivní, protože nemohu naplno využívat kognitivní funkce. Je teď důležité dopřát sobě i dětem péči, protože tím získáme čas do budoucna. Když budeme stále děti tlačit k výkonu, budou čím dál tím míň schopné se cokoliv naučit a víc se bude projevovat agresivita nebo odpojování se, které jsou spojené se stresem.

Co mohou učitelé dělat?
Je potřeba si uvědomit, jak vysoce jsou teď děti citlivé na verbální poznámku učitele. Ve třídě by ji přešly, ale v online prostředí jsou velmi citlivé. To jediné, jak k sobě dostaneme děti, je, že budeme projevovat zájem o to, jak se jim daří. Když budeme vyčítat nebo negativně hodnotit, co dělají, odeženeme je od sebe. Online prostředí je v tomto nemilosrdné. A je důležité si uvědomit, že stejného nebo lepšího výsledku dosáhneme tím, když pozitivně posilujeme to, co chceme. Takže určitě by tam měla být dohodnutá jasná pravidla chování, která bychom měli průběžně připomínat. Děti také potřebují vědět, co je čeká, takže je dobré mít jasnou strukturu. Je dobré střídat modality nebo alespoň zapojovat více smyslů. Mít pravidelně krátké několikaminutové přestávky na dechová nebo i pohybová cvičení, kdy jde o organizovanou záležitost. A znovu, jde o něco pevného v programu, děti vědí, kdy takové chvilky přicházejí. Čím více je vše předvídatelné, program je vizualizovaný, tím jsou klidnější a mohou se lépe soustředit na obsah. Samozřejmě je dobré mít nějaké uvolňovací nebo zábavné aktivity, ale je důležitá jejich funkce. Rozhodně bychom měli mít jasno v tom, co je teď základní vzdělávací obsah, přes který nejede vlak. A osekat učivo na tento základ.

Nehrozí, že právě ty školy, které nereflektují situaci a stále trvají na výkonu, se podílejí na větším rozevírání nůžek mezi dětmi do budoucna?
Tyto školy si zadělávají na velký problém. Sice „probraly“ spoustu učiva, ale reálně děti nic nenaučily a mohou být konfrontovány s tím, že v dětech nezůstalo vůbec nic, protože příliš tlačily na pilu. Je totiž velký rozdíl něco probrat a něco opravdu naučit. A není to chyba dětí. Škola tady není od toho, aby na děti jenom něco vychrlila, musí se snažit o to, aby se to děti skutečně naučily. Protože rodiče to za ně opravdu dělat nemůžou, byť se řada z nich snaží. A pak se může ukázat, že děti ze škol, které netlačily, na tom budou lépe.

Mluví se o tom, že je tato situace pro učitele příležitostí. Myslíte si to také?
Je otázka, jestli dostanou podporu. A kdybychom měli jen čekat, že budou pracovat sami na sobě, bez nějaké podpory, tak se asi nic nestane. Naopak mohou vyhořet. Takže i tlak na učitele musí být takový, který bude podpůrný, a ne destruující.

Kdo teď může učitele podpořit?
Organizace, které se věnují mentorství nebo duševní hygieně. Bylo by fajn mít tuto podporu centrálně dostupnou, i když Národní pedagogický institut se asi snaží. Je důležité, aby pomoc hledali ředitelé škol. Někteří si to uvědomují a pečují o své pedagogy, třeba jim zajistí službu, která jim udělá radost: masáž nebo něco takového. Samozřejmě, jedna masáž nic nespraví, ale je to nějaké gesto, kterým říkám: Vím o tom, že je toho na vás hodně, a připravil jsem pro vás aspoň nějakou formu ocenění vaši práce. I to pomůže. Protože pak cítí emocionální podporu. ČOSIV nyní poskytuje možnost konzultací zdarma. Primárně jsou zaměřené na náročné chování žáků, ale určitě jde zakázka individuálně nastavit. A na Kutnohorsku se připravuje projekt, který by měl do budoucna opravdu téma duševního zdraví pojímat systematicky. Budou tam vznikat Týmy duševního zdraví, které se přesně těmito věcmi budou zabývat.

Jak se vám daří zvládnout lockdown, děti a práci?
Mám deváťandu a sedmačku a nechodícího manžela po komplikované zlomenině, takže je to teď pro mě mimořádně náročné. Snažím se pečovat o duševní zdraví technikami, které jsme se naučili od zkušenějších kolegů.

Kam vás tato situace posunula?
Pochopila jsem, jak se cítí děti, když je požadavků příliš. Dostávala jsem se do iracionálního odmítání a měla jsem tendence vše zazdít. Je dobré si uvědomit si, jak člověk funguje ve stresu a kde jsou jeho kapacity omezené. A je to nesmírně poučující pro práci s klienty, kteří například kvůli nějakému traumatu, žijí v takovém stresu pořád. Takže pro mě to byla nesmírná lekce pro efektivní práci s cílovou skupinou, které se věnujeme, což jsou děti s náročným chováním. Protože často je náročné chování důsledkem toxického stresu, který na ně působil a ovlivňoval vývoj jejich mozku a schopnost reagovat a přizpůsobovat se situacím. Ale taky se moc těším na moment, kdy to nebude tak náročné. Krize je běh na dlouhou trať a my si musíme tu péči dopřát a cíleně si nacházet příležitosti k „dobíjení baterek“. Je to jako s tou kyslíkovou maskou v letadle. Musíte si ji nasadit první, abyste ji mohl nasadit dětem. Uvědomit si to, je teď nesmírně důležité pro rodiče i učitele.

Martina Kopecká

Zdroj: Eduzměna

Co a jak hodnotit v distanční výuce

Co a jak hodnotit v distanční výuce

Z dat MŠMT vyplývá, že necelá třetina škol přistoupila při pololetním hodnocení žáků ke kombinaci známek a slovního hodnocení. Hodnocení při distanční výuce by dle člena Pracovní skupiny pro systémové řešení podpory wellbeingu ve vzdělávání projektu Partnerství pro vzdělávání 2030+ Františka Halady mělo zohledňovat i specifické skutečnosti, které vzdělávání v distanční formě ovlivňují. K nim patří aktivita při distanční výuce, osvojení si dovednosti komunikovat v prostředí platforem s učiteli i spolužáky, schopnost organizovat si učení v domácím i on-line prostředí či osvojení nových digitálních kompetencí spojených s distanční výukou.

 

 

O konkrétních zkušenostech s rozšířením rozsahu i forem slovního hodnocení žáků jsme si povídali s ředitelem sedlčanské 2. základní školy – školy Propojení Jaroslavem Nádvorníkem.


Jak děti z vaší školy prožívají současnou situaci a s ní spojená opatření?

Dost různě, první stupeň jede na doraz. Odpadávají i leckteří dobří žáci, mnozí se pak drží zuby nehty. Kolegyně dělají vše možné, až nemožné, aby žáky upoutaly. Je zajímavé, že u druhého stupně je to skoro naopak. Část žáků prokrastinuje nebo nepracuje vůbec. U většiny je však patrné, že dodržují nastavený režim, mají zájem o zpětnou vazbu. Důvodem této rozdílnosti může být i to, že na prvním stupni mají žáci jen jednoho svého učitele a na druhém je to samá změna a pohyb. Celkově mám za to, že si žáci vlastně plní povinnosti lépe než při běžné škole. Víme ale, že se takto učí s nižším výsledkem.

Jak vypadá pololetní hodnocení žáků ve vaší škole?

Stejně jako v předchozích letech jde o kombinaci známek a slovního hodnocení. Rozsah i formy slovního hodnocení jsme však letos vzhledem k současné situaci značně rozšířili. V prvních třídách jsme stejně jako dříve hodnotili pouze slovně. Ve druhých, třetích a čtvrtých třídách žáci dostávají k vysvědčení ještě takzvaná psaníčka. Jde o osobní dopis od učitele, který v něm hodnotí jejich přístup k práci a celkový posun, stagnaci či propad. Učitelé se v nich snaží vnímat i okolnosti, které mohou vést ke změnám ve výkonu žáků. Nejedná se ale o klasické slovní hodnocení jednotlivých předmětů. Tato psaníčka dostávají na konci roku naši páťáci. Nemají pro ně motivační náboj jako ta za první pololetí, ale jde o takové rekapitulační rozloučení s prvním stupněm. Všem učitelům jsme letos doporučili doplnit vysvědčení o takzvaná doplňující hodnocení.

Co si pod ním máme představit?

Doplňující hodnocení má rozšiřující formou hodnotit žákovo nasazení při distanční výuce v jednotlivých předmětech, nebo jej může psát třídní učitel obecně za celou výuku. Klademe v něm důraz na žáky, kteří během distanční výuky pracovali opravdu spolehlivě, přestože se jim některé části nedělaly snadno. Máme ve škole i mnoho žáků, kteří během uzavření školy a výuky na dálku úplně rozkvetli. V doplňujícím hodnocení se věnujeme i těm, kteří se při distanční výuce z různých důvodů zasekli, pracovali minimálně nebo skoro vůbec. Těm, kteří měli problémy s připojením, jsme zadávali písemné úkoly. Někteří žáci však nedělali ani ty, byla jich ale výrazná menšina.

Bylo pro učitele náročné takové hodnocení připravovat, když téměř ve všech třídách probíhala výuka většinu pololetí jen online?

Myslím, že kolegové, kteří s žáky pracují denně, i když se to děje skoro jen online způsobem, mají dost informací o jejich snaze, problémech apod. Mají také dost podkladů na základě výsledků jejich práce. Mnohem náročnější je podle mě učit distančně a do toho ještě prezenčně, u nás se to týká třeba angličtinářů pro první a druhou třídu. Je to mnohem více vyčerpávající než klasická výuka. Přitom vidíme, že se snižuje rozsah učiva i hloubka probírané látky. Častěji také dochází k nepochopením, ke kterým by při běžné výuce pravděpodobně nedošlo.

Přibyly díky distanční výuce v hodnocení nějaké nové oblasti a dovednosti, které by učitelé v běžném školním roce nehodnotili?

Výrazněji jsme hodnotili kompetence k učení: zda žáci u učení vydrží, jak pracují s motivací, jak dodržují vlastní řád, zda si dokážou říct o pomoc. Nabízí se hodnotit i to, jak žáci zvládali digitální dovednosti. To je ale dost citlivé. Sociální status mnoha rodinám nemusí umožnit zajistit dětem ani průměrné vybavení.

Jaké podpory využili vaši pedagogové při tvorbě slovního hodnocení? Čerpali jste i z materiálů ministerstva školství, které školám doporučilo použít slovní hodnocení?

Ano, částečně jsme čerpali z materiálů ministerstva. Nejvíce jsme ale využili koncepční materiál jedné naší kolegyně. Ta v něm velmi kvalitně rozepsala, jak formulovat slovní hodnocení podle jednotlivých hledisek a stupně dosažení. Připravila úžasnou zpětnou vazbu od žáků směrem k učitelům. Kolegové s ní pracují při třídnických hodinách. Vypracovali jsme si také vlastní Manuál pro distanční výuku, který kladně hodnotili třeba zástupci Učitelské platformy.

Václav Zeman

 

 

Zatím to zvládám

Zatím to zvládám

S Veronikou Šimůnkovou, matkou čtyř dětí se speciálními vzdělávacími potřebami o tom, jak u nich doma probíhá distanční výuka, i tom, jakou podporu by v nejbližší době ocenila.

Veronika Šimůnková vychovává celkem čtyři děti, dvě vlastní, jedno v poručnické a jedno v pěstounské péči. Její dcera navštěvuje speciální školu – které byly na rozdíl od běžných škol dosud otevřené, synovi se dostává podpůrné asistence v běžné škole. Veronika přesto zůstala s dětmi doma a učí se s nimi distančně. „Upřednostnila jsem zdraví dětí, mám o ně v současné epidemiologické situaci strach. Rozhodnutí zavřít i speciální školy vnímám jako správné rozhodnutí,“ říká v krátkém rozhovoru. Sama souhlasí s tím, aby byly speciální školy zavřené na nejkritičtější dobu a aby mohli rodiče zvážit, zda jejich dítě má natolik dobrý zdravotní stav, aby se do školy vrátilo.

 

 Jak zvládáte se svými čtyřmi dětmi distanční výuku?

Jsem zvyklá s dětmi pracovat z domu, tři z nich jsou s handicapem. Dcera (8. třída) má středně těžkou autoimunitní poruchu, do školy proto raději nechodila a museli jsme to zvládat doma. Syn (4. třída) má těžkou sluchovou vadu, u něj je zase problém nošení roušky a porozumění řeči. Mladší dcera (1. třída)  má středně těžkou mentální retardaci a vadu srdce a plícnice a pak máme ještě miminko s Downovým syndromem. Občas máme technické potíže, ale zvládáme to, hodně pomáhá manžel.

Speciální školy zůstaly na rozdíl od běžných škol otevřené, pomohlo Vám to nějak? A jak vnímáte čerstvý návrh ministra školství uzavřít i tento typ škol?

Bojovala bych za to, aby speciální školy byly v tu nejkritičtější dobu zavřené, a aby bylo na rodičích, aby sami zvážili, zda jejich dítě má natolik dobrý zdravotní stav, aby se případě do školy vrátilo. Dceru jsem do školy neposílala kvůli jejímu zdravotnímu stavu už od 12. října, sledovali jsme situaci a po domluvě s paní doktorkou i s paní učitelkou jsme ji nechali doma.

Distanční výuka je pro nás v tuto chvíli správným řešením. Syn, který měl problém s nošením roušky, teď pracuje s paní asistentkou, dcera se rovněž učí distančně bez problémů, jsem klidnější.

Měly by se speciální školy uzavřít, jak nyní navrhuje ministr Robert Plaga, nebo by mělo zůstat na rozhodnutí rodičů, zda děti do speciálních škol posílat?

Kloním se k úplnému uzavření. A v okamžiku, kdy pustí do školy děti z prvního stupně, by to mělo být spíše na bázi dobrovolnosti. Řada z těch dětí prostě nedokáže splnit současná hygienická nařízení – třeba právě roušky – a je to pak pro ně těžké.

Máte striktní denní režim? Pomáhá vám to?

Starší děti plán mají, dcera od osmi do dvou sedí u notebooku a pracuje, syn hodinu denně komunikuje s učitelem či asistentem a pak vypracovává úkoly. U té mladší dcery, která navštěvuje speciální školu,  se řídíme spíše podle její nálady  a chuti, nenutím ji dělat úkoly v jednom čase, s ní to takto nefunguje.

Občas je to náročné zejména technicky co se týče připojení, dcera také často v online programech neumí něco vyplnit nebo zapnout. Pomáhá mi s tím manžel a škola je rovněž vstřícná, dostanu úkoly na týden a ty postupně plníme. Děti ve speciálních školách mají nicméně jiné tempo, než děti v běžných typech škol, více učivo opakují a neuteče jim toho tolik.

Chodíme zároveň ven do přírody, sbírat kaštany, protáhnout se. Nicméně na jaře jsme s tím teprve sžívali a syn měl velké problémy – byli jsme ve skluzu. Nyní je při online výuce přítomen i asistent, komunikujeme spolu bez problémů.

Je něco, co by Vám u distanční výuky pomohlo?

Zvládám to sama, nicméně i kvůli sociálnímu kontaktu jsem chtěla, aby k nám aspoň jednou týdně zajel asistent a učivo s dětmi probral. Nebylo to ale možné, i když samotný asistent chtěl. Škola byla otevřená a asistenti se věnovali žákům přímo ve třídě. Pokud by byly školy zavřené úplně, bude možné, aby asistenti docházeli do rodin. Pro děti by to bylo zcela jistě přínosem a pro rodiče koneckonců také.

 Jak zvládáte situaci finančně?

Jsem pěstounka, mě se ošetřovné netýká, pro mě je ta finanční situace v tuto chvíli nicméně stabilní.

Jak vlastně vnímáte roli státu, vlády? Pomáhá vám nebo naopak vám rozhodování politiků působilo nějaké problémy?

Nejvíc mi vadil ten chaos, že jeden den řekli „ano“ a druhý den „ne“, to bylo nepřehledné.


Vláda bude o návrhu ministra školství R. Plagy na dočasné uzavření speciálních škol jednat v pátek 30. října 2020. Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV) s uzavřením základních škol zřízených podle § 16 odst. 9 školského zákona v důsledku narůstajícího počtu onemocnění novým koronavirem souhlasí. Uvědomuje si však náročnost situace, do které se tímto rozhodnutím dostává řada rodin, jejichž děti docházejí do těchto škol. Opakovaně proto upozorňuje na to, že společně s rozhodnutím o uzavření těchto škol, musí být dětem i rodinám poskytnuta maximální možná podpora. Podrobnosti o možných formách této podpory si můžete přečíst v Doporučení ČOSIV k zajištění podpory při přechodu speciálních škol na distanční vzdělávání.

“Inkluze žádné škody nenapáchala, to je velká zkratka” Klára Laurenčíková pro DVTV

“Inkluze žádné škody nenapáchala, to je velká zkratka” Klára Laurenčíková pro DVTV

Každé dítě má právo zažít úspěch, nemůžeme je někde zmrazit a čekat na učitele, kteří budou všechno umět, děti jsou na školách teď“, míní předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání Klára Laurenčíková. U mnoha dětí s problémovým chováním se podle ní promarnila řada šancí, jak jim pomoci. “Inkluze žádné škody nenapáchala, to je velká zkratka, nedošlo k žádnému velkému přesunu dětí ze zvláštních škol”, říká Laurenčíková. pokračovat

Speciální škola neznamená automaticky škola dobře vybavená pro podporu žáků s různými druhy postižení

Speciální škola neznamená automaticky škola dobře vybavená pro podporu žáků s různými druhy postižení

Místopředsedkyně ČOSIV Lenka Felcmanová v rozhovoru pro web Rodiče vítáni nejen o speciálním školství v ČR:

Jak jste řekla, školy jsou dnes financované podle počtu žáků. Může to způsobovat, že se speciální školy přetahují o žáky s těmi běžnými?
Může. Počty dětí v mnoha regionech klesají a speciální školy přicházejí o žáky i tím, jak se daří víc a víc žáků se speciálními potřebami integrovat. Učitelé v průzkumech uvádějí, že nemají problém mít ve třídě dítě dysgrafika nebo smyslově či pohybově postižené dítě a rodiče jsou samozřejmě raději, když mají dítě ve spádové škole. Je přirozeným trendem, že do speciálních škol jde tedy méně těchto dětí. pokračovat