Stanovisko ČOSIV k záměru MPSV restriktivně omezovat rodinám dávky za školní absence ČÍST DÁL
Eduzměna vybrala kutnohorský region pro pilotní projekt zaměřený na kvalitu vzdělávání ČÍST DÁL
Intervizní setkání v rámci lektorského výcviku ČOSIV ČÍST DÁL
Seminář na téma Podpora dětského duševního zdraví ve školách ČÍST DÁL
Připomínky ČOSIV k dokumentu Hlavní směry vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ (pracovní verzi ze dne 31. 10. 2019) ČÍST DÁL
Education Week: 10 jednoduchých kroků, jak zlepšit třídní klima ČÍST DÁL
Pozvánka na ČOSIV seminář - Jak podpořit děti s náročným chováním ČÍST DÁL

Nejnovější články z blogu

Stanovisko ČOSIV k záměru MPSV restriktivně omezovat rodinám dávky za školní absence

Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) přichází s nápadem řešit nedostatečnou docházku dětí do školy restriktivním snížením přídavku na bydlení a odebráním dávek v hmotné nouzi z důvodu lékařem neomluvených školních absencí. Návrh zákona o přídavku na bydlení, který přináší revizi dávek na bydlení a sjednocuje poskytování finanční podpory státu v této oblasti do jednoho přídavku na bydlení, je postaven na výrazném omezování podpory znevýhodněných rodin a silných sankčních mechanismech. V navržené podobě bude mít nepochybně negativní dopad do školního prostředí a doplatí na něj především ohrožené děti, které si prostředí ani podmínky ve kterých vyrůstají, nevybírají, ani je nemohou ovlivnit. Zcela neudržitelný je současný stav, kdy řada dětí vyrůstá v naprosto nevhodných a nedůstojných podmínkách, nebo v ústavních zařízeních bez jakékoliv efektivní podpory a pomoci ze strany státu nebo samospráv. A státní správa namísto efektivní koordinované podpory a pomoci přichází s represivními opatřeními, které situaci takto znevýhodněných dětí ještě výrazně zhorší.

Represe nefungují
Represe není směr, kterým bychom se v civilizované demokratické společnosti 21. století měli ubírat.
Na místě je odpovědná politika státu a koordinovaný podpůrný přístup všech klíčových resortů vedoucí k zavedení nezbytné podpory a pomoci dětem a rodinám v krizových situacích, ať už se jedná o podporu v bydlení, v dostupnosti preventivních a podpůrných služeb anebo skrze dávkové systémy.

Samotné odebírání dávek rozhodně není funkční systémové řešení, a jeho dopad na rodiny i jejich děti je čistě sankční. Podle návrhu zákona, pokud dítě zamešká více než 100 hodin za pololetí, musí rodiče jako příjemci dávky doložit, že se jedná o absenci ze zdravotních důvodů, jinak jim bude dávka výrazně snížena po dobu půl roku. Zároveň se po dobu 6 měsíců nepovažují za osoby v hmotné nouzi, a tudíž jim po tuto dobu nejsou vypláceny další příslušné dávky. Obdobný sankční mechanismus, který se ale v praxi příliš neosvědčil, navíc obsahuje již platná právní úprava zakotvená v zákoně o hmotné nouzi (zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi). Podle něj se za osobu v hmotné nouzi po dobu tří měsíců nepovažuje zákonný zástupce dítěte, kterému byl uložen správní trest za neplnění školní docházky; a v takovém případě nemá nárok na dávky v hmotné nouzi, kterými jsou kromě doplatku na bydlení dále také příspěvek na živobytí a mimořádná okamžitá pomoc. Toto ustanovení by měla nahradit nová přísnější úprava vázaná jen na počet zameškaných hodin v počtu 100 za jedno pololetí bez ohledu na důvod a příčiny absencí.

Návrh zákona v takovéto podobě jistě jen zhorší už tak špatnou sociální situaci řady rodin a jejich dětí a uvrhne je do ještě hlubší existenční nouze. A to rozhodně problém nedostatečné školní docházky nevyřeší. Také zkušenosti učitelů ukazují, že při práci s rodinami dětí s vyšší absencí represivní přístup nefunguje. Děti je třeba ke školní docházce motivovat pozitivně. Třeba tak, že škola pro ně bude bezpečným a vstřícným prostředím s kvalitními vztahy, do kterého se bude každé dítě rádo vracet. K návrhu se proto nesouhlasně vyjádřila například také Učitelská platforma, profesní organizace sdružující učitele a ředitele od mateřských škol po vyšší odborné školy. A negativní stanovisko vyjádřilo také Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), s odůvodněním že snižování dávek ještě více zhorší životní podmínky dětí a ohrozí jejich vzdělání a budoucnost.

Příčiny školních absencí
Je třeba se zabývat skutečnými příčinami školních absencí, zjistit potřeby dětí a hledat skutečně efektivní řešení, jak jim pomáhat. Musíme se zabývat tím, jaké děti obvykle do školy nechodí a jaké jsou jejich důvody? Může se jednat o děti, které žijí v násilných vztazích , o děti, které žijí na ubytovnách, v azylových domech nebo jinak nevyhovujících bytových podmínkách , o děti, jejichž rodiče nemají potřebné kompetence, například proto, že sami nikdy nezažili funkční rodinu a výchovu, sami prošli traumatickými zážitky, ústavní výchovou, mají duševní onemocnění nebo snížený intelekt, jsou závislí na alkoholu či drogách anebo jsou mladiství. Může se jednat o děti, jejichž rodiče jsou samoživitelé a jejich možnosti dohledu jsou proto omezené. Třeba proto, že jsou již dávno v práci, a nemohou tak zajistit jejich včasný odchod do školy. O děti, které ve škole opakovaně zažívají neúspěch, necítí se tam bezpečně, nemají dobré vztahy se spolužáky či učiteli, jsou obětí šikany. Mohou to být také děti s duševním onemocněním, nebo děti žijící v chudobě, které nemají prostředky na cestu do školy, pomůcky a školní obědy. Takové děti by neměly být trestány za to, že žijí v nepříznivých podmínkách, které mají dopad i na jejich vztah ke škole a školní docházku. Pokud rodina jakkoliv selhává ve výchově dítěte nebo je dítě jakkoliv znevýhodněné, odebrání dávky situaci rozhodně nijak nestabilizuje a takové opatření jen ještě zhorší vzdělávání takto ohrožených dětí, jejich motivaci ke studiu i celou jejich budoucnost. Dítě si svou rodinu nevybírá a nemůže přímo ovlivnit prostředí ani podmínky, do kterých se narodí a ve kterých vyrůstá. Potrestání jeho rodiny odebráním potřebné dávky jeho životní situaci neprospěje, povede ke zhoršení aktuálních podmínek a zřejmě v mnoha případech také k neadekvátním trestům.

Koordinovaná mezirezortní politika a mezioborová spolupráce
Je nutné se zabývat skutečně efektivní podporou ohrožených dětí a jejich rodin, které se nachází v zátěžové situaci a nikoliv postupovat restriktivně tam, kde by efektivní politika státu měla být koordinovaná a měla by se zabývat příčinami, prevencí, včasnou intervencí a cílenou efektivní pomocí. Stále selháváme v dovednosti umět včas identifikovat ohrožené dítě a nastavit mu koordinovanou včasnou podporu, selháváme ve schopnosti skutečně efektivně pomáhat rodinám v různých krizových situacích. Postrádáme národní koordinovanou politiku v pomoci ohroženým dětem. Agenda je roztříštěná mezi několik Ministerstev, které spolu příliš nespolupracují. V zájmu skutečně funkční pomoci musíme posílit prevenci, včasnou intervenci a dobře provázat systém pomoci. Potřebujeme koordinovanou mezioborovou a multidisciplinární spolupráci na národní a regionální úrovni. Takovou jakou přináší například nový Národní akční plán pro duševní zdraví 2020 – 2030 , který byl schválen Vládou na konci ledna. Ten zakotvuje závazná opatření k podpoře duševního zdraví na školách, pomoci rodinám v psychosociální zátěži, rozvoji komunitních služeb pro dětské duševní zdraví, či posílení mezirezortní a multidisciplinární spolupráce v zájmu ohrožených dětí.

Je nutné reagovat na skutečné příčiny, které v pozadí za školními absencemi stojí, nikoliv jen populisticky hasit jejich důsledky. Příčiny jako je například nedostupnost bydlení, exekuční pasti, sociálně vyloučené lokality, nulová depistáž dětí ohrožených psychosociálním vyloučením, neexistující funkční systém prevence, včasné intervence a funkční podpory ohroženým dětem a jejich rodinám. K tomu stále málo rozvinutá multidisciplinární spolupráce sociálního, zdravotního a školského sektoru, téměř neexistující funkční case management v zájmu každého jednotlivého ohroženého dítěte. To všechno jsou konkrétní příčiny bezradnosti státu tváří v tvář patologickým sociálním jevům, které je nutné co nejdříve společně řešit. Namísto nefunkčních sankcí je třeba stále hledat cesty, jak opravdu pomáhat, tam kde je třeba, jak posilovat rodiče v jejich kompetencích a jak nastavovat sítě kvalitních a podpůrných služeb pro děti a jejich rodiny. Školy samy v současné době totiž pochopitelně nemají kapacitu a podmínky vyřešit všechny problémy a jejich zatížení je v důsledku toho hraniční. A ve školách se pak všechny důsledky nedostatečné systémové podpory jen zrcadlí a gradují. Ať již například v podobě nedostatečné docházky, náročného chování nebo nízké školní úspěšnosti dětí. A důsledky budou pro takové děti celoživotní a dopad bude patrný i v celospolečenském měřítku.

Rozhovor s Klárou Laurenčíkovou pro Romea TV najdete zde.

Stanovisko ve formátu pdf ke stažení zde.

Eduzměna vybrala kutnohorský region pro pilotní projekt zaměřený na kvalitu vzdělávání

„Chceme, aby se všechny děti učily naplno, s radostí a rovnými šancemi a ze školy odcházely připravené na výzvy a příležitosti světa 21. století.“

To je vize projektu eduzměna, do kterého se Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV) jako jeden z obsahových partnerů na konci května roku 2019 zapojila. Dalšími partnery jsou EDUin, Elixír do škol, JOB – spolek pro inovace, Společnost pro kreativitu ve vzdělávání, Step by step a Unie rodičů. Realizaci projektu iniciuje Nadační fond Eduzměna, za nímž stojí čtyři velké české nadace Nadační fond Avast, Nadace České spořitelny, Nadace Karla Janečka a Nadace OSF. Společně plánují podpořit systémové změny ve vzdělávání dětí v České republice vedoucí ke komplexní společenské proměně.

 Tisková zpráva z 28. ledna

Nadační fond Eduzměna spustí pětiletý pilotní projekt zaměřený na zkvalitnění vzdělávání v kutnohorském regionu. Shodli se na tom zástupci fondu, jeho obsahoví partneři, za jejichž přispění se rodí náplň projektu, i představitelé regionu. Projekt se zaměří na čtyřicítku mateřských, základních a středních škol v regionu Kutnohorska. Jeho cílem je dosáhnout toho, aby děti chodily do školy rády, zlepšily se v základních gramotnostech, dokázaly řešit problémy a ze školy odcházely připravené na budoucnost.

V přípravné fázi projektu Nadační fond Eduzměna vytipoval 8 regionů z celé ČR na základě vybraných výsledků ve vzdělávání a demografických ukazatelů. Snahou bylo vybrat regiony s průměrnými hodnotami, především v oblasti výsledků žáků a studentů ve srovnávacích testech, nezaměstnanosti a rozvodovosti. Na základě zájmu ze stran obcí a několikaměsíční společné práce došlo k zúžení na tři finalisty – Kutnohorsko, Přešticko a Semilsko. A právě z nich byl kombinací klíčových kritérií vybrán pro realizaci pilotního projektu region Kutnohorsko.

„Již ze samotného několikaměsíčního procesu výběru máme velmi dobrý pocit. Nadšení pro změny ve vzdělávání dětí ze stran všech zúčastněných nám dodávalo spoustu energie pro další práci. Ukázalo se, že všude řeší celou řadu problémů, s nimiž by uvítali pomoct. U kutnohorského regionu jsme navíc vnímali největší soulad s cíli Eduzměny a velký potenciál pro přenos získaného know-how. Zaznamenali jsme rovněž ochotu převzít zodpovědnost a chuť vést dialog a spolupracovat napříč všemi skupinami – vedením škol, zřizovateli, učiteli i rodiči,“ komentuje výsledek výběru Zdeněk Slejška, ředitel Nadačního fondu Eduzměna, a doplňuje: „Ani regiony, které nebyly pro pilotní projekt vybrané, nepřijdou zkrátka – budou moci čerpat know-how z probíhajícího projektu a budou mít přístup k materiálům a konzultacím ze strany našich odborných partnerů.“ 

To, že jde o dlouhodobý projekt a bude třeba do něj investovat hodně energie, času i financí si uvědomují i na Kutnohorsku. „Těší nás, že se pilotní projekt Eduzměny odehraje právě u nás. Víme, že je to běh na dlouhou trať a přestože výsledky našich žáků rozhodně nepatří v celorepublikovém srovnání k nejhorším, chceme to zlepšit. Včetně faktu, že u nás průměrně 4 % žáků nezískají ani základní vzdělání a předčasně odcházejí ze školy. Uvědomujeme si, že jsme v našem úsilí narazili na určitý strop, a proto nám nabídka spolupráce s Eduzměnou dává velký smysl. Chceme, abychom u nás měli šťastné a motivované školáky a aby ze škol vycházeli mladí lidé, kteří budou v životě úspěšní, ať už se rozhodnou pro jakoukoli profesní dráhu,“ uvádí k důvodům, které vedly Kutnou Horu a okolí usilovat o realizaci projektu Eduzměny, Vít Šnajdr, místostarosta Kutné Hory.

Během společných setkání se zástupci regionů měl tým Eduzměny možnost seznámit se s aktivitami a inovacemi, které v rámci vzdělávacího systému již fungují a které mohou obohatit i projekt samotný. „V českých školách je spousta zajímavých a inspirativních lidí s moderním přístupem ke vzdělávání. Jako jednotlivci ale nemohou zásadně ovlivnit celý školský systém. Právě Eduzměna chce tyto skvělé iniciativy podpořit, propojit a v rámci pilotu ověřit, jak můžou společně fungovat na jednom území. Následně je cílem ve spolupráci se státní správou pomoci tuto dobrou praxi rozšířit do větší části České republiky,“ řekla Martina Břeňová, předsedkyně správní rady Nadačního fondu Eduzměna a zároveň ředitelka pro programy a rozvoj Nadačního fondu Avast, a doplnila: „Právě to nám, soukromým dárcům, dává smysl. I proto jsme byli schopni se domluvit, spojit síly a zdroje a strategicky do Nadačního fondu Eduzměna investovat prostředky, které se již nyní pohybují v řádech desítek milionů korun.“

Zde si můžete stáhnout nebo prohlédnout prezentaci z tiskové konference a stručné informace o projektu Eduzměna.

 

 

Intervizní setkání v rámci lektorského výcviku ČOSIV

V sobotu 11. ledna 2020 proběhlo společné setkání účastníků lektorského kurzu v projektu Support of Positive Behaviour at Schools as a Prevention of Institutional Care for School Aged Children podpořeného nadací Porticus Vienna. Na společném setkání budoucích lektorů jsme v úvodu účastníky informovali o aktuálním dění na poli legislativy a strategických dokumentů v oblasti podpory well-beingu a duševního zdraví dětí.

Hlavní částí setkání byl kazuistický seminář, na kterém jsme diskutovali anonymizované kazuistiky dětí s problémy v chování, které účastníci řešili v rámci menších intervizních skupin, a společně jsme hledali možná řešení jejich situace. Snažili jsme se je nahlížet z pozice jednotlivých aktérů systému – kdo a co by mohl  pro dané dítě a jeho rodinu udělat. Diskuze byla velmi živá, lektoři navrhovali řešení, která se naučili v rámci výcviku, a současně i ta, která se osvědčila v jejich dosavadní praxi. To bylo i hlavním smyslem aktivity – na příběhu konkrétního dítěte aplikovat poznatky získané ve výcviku a současně se vzájemně obohatit o zkušenosti a dobrou praxi účastníků.

V odpolední části jsme diskutovali design vzdělávacího kurzu určeného pracovníkům ve školství a sociálních službách, jeho obsah a strukturu, která bude předložena k akreditaci, a další praktické aspekty výcviku. 

Řešili jsme také různé problémy související s výkladem platné legislativy, se kterými se účastníci ve své praxi setkávají. Společně jsme se s účastníky shodli na tom, že kazuisticky koncipovaná setkání jsou velmi přínosná, protože podporují přenos naučených informací do praxe.

 

Seminář na téma Podpora dětského duševního zdraví ve školách

V pátek 10. ledna 2020 ČOSIV ve spolupráci s Národní sítí Místních akčních skupin (NS MAS ČR) spoluorganizoval seminář na téma podpory dětského duševního zdraví ve školách. Semináře se zúčastnilo přes 50 odborníků z MAS po celé ČR a také koordinátoři reformy péče o duševní zdraví.

První blok zaštítila Klára Laurenčíková, předsedkyně ČOSIV a Výboru pro práva dítěte při Úřadu vlády. Zabýval se mimo jiné možnými příčinami rozvoje duševních onemocnění v raném věku, nezbytností depistáže ohrožených dětí, prevence a včasné intervence, funkčního case managementu a multidisciplinární spolupráce školského, sociálního a zdravotního odboru. Klára představila téma v kontextu školního prostředí a zabývala se pozicí škol v ochraně duševního zdraví dětí, možnostmi jeho podpory, nezbytností rozvoje psychosociálních kompetencí dětí, bezpečného klimatu, kvalitních vztahů a v neposlední řadě budování vlastní sítě přirozených partnerů školy. Představila také infografiky s tématem úzce související.

Druhý blok se věnoval příkladům dobré praxe a konkrétním evidence-based přístupům, které jsou ve školní praxi úspěšně zavedené, nebo se plánuje jejich implementace.

Jako první představil Milan Kotík z AISIS program Mimalizace šikany (MIŠ). Minimalizace šikany je komplexní vzdělávací a implementační program, který školám napomáhá významně snižovat četnost i závažnost projevů šikany mezi dětmi. Učí pedagogy, jak cíleně budovat bezpečné klima, posoudit, co je již projev šikany a porozumět projevům chování dětí, které již projevem šikany mohou být. Učí určit konkrétní stádium šikany a posoudit její závažnost podle jednotlivých projevů. A také následně adekvátně zasáhnout a vyžádat si konkrétní podporu. Nedílnou součástí programu MIŠ je také tvorba školního programu proti šikaně a konzultační podpora realizace změn a zavedení strategie do života a praxe školy.

Poté naše kolegyně Lenka Hečková představila implementační rámec na podporu pozitivního chování dětí a žáků ve školách, takzvaný PBIS, čili Positive Behavioral Interventions & Supports. PBIS je rámec pro výběr a použití výzkumně ověřených preventivních a intervenčních postupů poskytujících žákům odstupňovanou podporu v oblasti akademické, sociální, emoční a v oblasti chování. Jeho cílem je nastavit podmínky a procesy ve škole tak, aby se účinně předcházelo problémovému chování žáků. Dopad intervencí je ale mnohem širší a výzkumy potvrzují, ve školách, které PBIS implementují, se zlepšují i vzdělávací výsledky žáků a spokojenost učitelů. Díky snížení psychické i časové zátěže spojené s řešením problémového chování žáků mají pak učitelé více času a energie na učení.

Následovala Eagle Havrdová z organizace SCHOLA EMPIRICA a jejich program Dobrý začátek, který aktuálně získal cenu veřejnosti v rámci hlasování o cenu EDUína. Ta oceňuje projekty, které přinášejí inovace do formálního i neformálního vzdělávání. Velice blahopřejeme! Dobrý začátek je prověřená metodika na podporu socio-emočních dovedností nejmenších dětí (mateřské školy a neformální předškolní zařízení) postavená na licencovaném evidence-based programu Incredible Years. Hlavními tématy jsou navazování a udržování dobrých vztahů mezi učiteli a rodiči; soužití ve třídě, budování důvěry, vztahů a komunikace; pozitivní pozornost, uznání, a chválení dítěte; podpora vhodného a kooperativního chování; strategie práce s nevhodným chováním dětí; práce s emocemi, sebeovládání; zvládání vzteku a agresivity a řešení problémů a konfliktů ve třídě.

Nato Michaela Köszegi z organizace NÁŠ EMU představila Kurzy přežití ve škole. Program zaměřený na sociální dovednosti dětí a podporu rodičů a učitelů vedoucí ke vzájemnému porozumění a dobrým vztahům ve škole. A nastolila důležité otázky k zamyšlení jako například: Co nám pomáhá důvěřovat a kdy naopak důvěru ztrácíme? Co potřebujeme, abychom si navzájem porozuměli? Jak sdělovat naše přání a pocity a jak umět opravdu naslouchat druhým? Prvotním záměrem kurzů je snaha poskytnout dětem dovednosti, informace a zkušenosti, které jsou klíčové pro naplnění jejich potenciálu. A aby žák mohl rozvinout svůj potenciál, musí zažívat prostředí jako bezpečné, podporující a spravedlivé. Supervizní skupiny pomáhají učitelům být více laskaví, empatičtí a podporující pro všechny žáky. Program také zároveň podporuje proaktivitu rodičů směrem ke škole.

Psychosociální výchovu pro děti na základních školách představil Ondřej Pešout z NÁRODNÍHO ÚSTAVU PRO DUŠEVNÍ ZDRAVÍ. Semestrální program pro žáky 6 – 7. tříd, který vznikl na základě celosvětové rešerše programů v oblasti dětského duševního zdraví a jejich efektivity, se zaměřuje na osobnostní rozvoj, psychosociální dovednosti, zdravovědu o duševním zdraví, a praktické způsoby psychohygieny. Cílem projektu je doplnit kurikulum o kvalitní psychosociální výchovu zahrnující systematickou práci na osobnostním a společenském rozvoji dětí. Součástí programu je 18 navazujících výukových hodin, manuál pro výuku kurikula a školení pro učitele. Program byl vyvíjen tak, aby byl proveditelný, přijatelný, škálovatelný ve vzdělávacím systému ČR, založený na důkazech, a je uzpůsoben tomu, aby (po výzkumné evaluaci efektivity) mohl být plošně vyučován v rámci stávajícího vzdělávacího rámce pro ZŠ.

Následovala Marie Salomonová z NEVYPUSŤ DUŠI s programy o duševním zdraví pro středoškoláky a pro učitele. Představila workshopy zaměřené na osvětu, sebepoznání a prevenci v oblasti duševního zdraví. Středoškoláci se v nich seznamují s pojmem duševního zdraví a proč je důležité se jím zabývat, jak mají o své duševní zdraví správně pečovat a co dělat a kam se obrátit v případě nouze či krize. Obsahem je také reálný pohled na život mladého člověka s psychiatrickou diagnózou a téma zvládání školního stresu.
Nevypusť duši však kromě studentů cílí také na učitele. Protože se jedná o profesi s vysokým počtem případů vyhoření, také oni by měli aktivně pečovat o své duševní zdraví. Tématy kurzu pro učitele jsou především předcházení syndromu vyhoření, psychohygiena pro žáky i učitele; prevence duševních obtíží u učitelů, relaxace metodou všímavosti (mindfulness), komunikace o duševním zdraví ve třídě, komunikace se žákem s duševními obtížemi, a nejčastější diagnózy u dětí a mladistvých a jejich specifika včetně kazuistik, reflexe a sdílení zkušeností včetně aktivit k využití přímo ve třídě.

Seminář zakončila Markéta Čermáková z E- a PražskéHO centra primární prevence | Centrum sociálních služeb Praha, která prezentovala programy Zipyho kamarádi a Jablíkovi kamarádi. Jedná se o metodiky zaměřené na rozvoj duševního zdraví, sociálních dovedností a copingových strategií dětí určené pedagogickým pracovníkům (a spřízněným profesím) pro práci s dětmi ve věku 5-7 let a pro práci s dětmi ve věku 7-10 let. Díky práci s metodikami dochází u dětí k rozvoji jejich sociálních dovedností a strategií zvládání obtížných životních situací, ale i ke zlepšení vztahů v kolektivech. Metodika sestává z 24 lekcí rozdělených tematicky do 6 modulů (emoce, komunikace, vztahy, šikana, ztráty, jdeme dál) a byla několikrát evaluována v Čechách i v zahraničí.

Na seminář byli již v jeho průběhu velmi pozitivní reakce a zaznamenali jsme také zájem o jeho opakování. Velice děkujeme NS MAS za jeho záštitu a organizaci a také všem hostům z přizvaných organizací AISIS, E-Clinic, Národní ústav duševního zdraví, Náš EMU, Nevypusť duši a Schola Empirica za účast, spolupráci a představení jejich užitečné práce.

Připomínky ČOSIV k dokumentu Hlavní směry vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ (pracovní verzi ze dne 31. 10. 2019)

Stanovisko ČOSIV k dokumentu STRATEGIE VZDĚLÁVACÍ POLITIKY ČR DO ROKU 2030+ (více info o dokumentu zde)

ČOSIV oceňuje zaměření strategických cílů, proces tvorby i důraz na efektivní implementaci tohoto klíčového strategického dokumentu v oblasti vzdělávání pro následující desetiletí. Přestože jsou v úvodu věnovaném východiskům strategie adekvátně zmíněny zásadní sociální, kulturní a environmentální změny, text se v rámci argumentace převážně zaměřuje na změny v oblasti technologie. Doporučujeme východiska doplnit o zásadní informace týkající se environmentálních a sociálních změn.

V rámci strategického cíle 2 doporučujeme doplnit dílčí cíl zaměřený na podporu duševního zdraví a well-beingu žáků i pedagogů a v rámci strategických linií a návazných implementačních plánů strategických cílů 1 a 2 konkretizovat opatření, která k naplnění tohoto cíle povedou. Důvodem pro doplnění tohoto cíle je častější a dlouhodobější výskyt nadměrného stresu, a s ním související rostoucí výskyt duševního onemocnění ve společnosti (zaznamenáno jak v ČR, tak i v celosvětovém měřítku). Studie Světové zdravotnické organizace zaměřující se na výhled do 21. století uvádí, že psychická onemocnění budou v roce 2030 lidstvo sužovat častěji než onemocnění kardiovaskulární a onkologická. Stále se navíc snižuje věková hranice rozvoje duševního onemocnění. Data z Dánska publikovaná v roce 2019 ukazují, že zkušenost s léčbou duševního onemocnění má přibližně 15 % dětí a mladistvých, přičemž i tam nepochybně existuje neléčená populace. (JAMA Psychiatry, 2019) Rozvojem duševního onemocnění jsou nejvíce ohroženy děti pocházející ze socio-ekonomicky znevýhodněného prostředí.

Ze statistických ročenek školství MŠMT vyplývá, že počet žáků ZŠ, jejichž speciální vzdělávací potřeby jsou spojeny se závažnými vývojovými poruchami chování stoupl za uplynulých 11 let čtyřnásobně. Jedná se o jev, se kterým jsou učitelé a ředitelé v praxi konfrontováni stále častěji, v naprosté většině případů však ve školách nejsou využívány efektivní způsoby řešení náročného chování žáků. Z tematické zprávy České školní inspekce zaměřené na využívání individuálních výchovných programů vyplynulo, že dominantním způsobem řešení náročného chování žáků v českých školách jsou kázeňské tresty (poznámky, důtky, snížená známka z chování aj.), ovšem většinově bez reálného efektu, který by se projevil trvalou změnou v chování žáků.

Dle reprezentativního šetření zaměřeného na zmapování prvního roku implementace novely školského zákona označované jako Společné vzdělávání jsou žáci se závažnou poruchou chování a psychickým onemocněním pro ředitele i učitele nejnáročnější skupinou žáků, které vzdělávají. Pociťují v oblasti podpory těchto žáků nedostatek kompetencí a deklarují potřebu dalšího vzdělávání a metodického vedení.

Příčiny náročného chování žáků jsou spojovány se třemi okruhy problémů. Prvním z nich je stres spojený s nenaplňováním potřeb dětí v jejich rodinném prostředí. Tím bezesporu nejzávažnějším způsobem nenaplňování potřeb dětí je týrání, zneužívání a zanedbávání. Z ročních statistických výkazů o výkonu sociálně-právní ochrany dětí MPSV vyplývá, že počet zachycených případů týrání, zneužívání a zanedbávání dětí se mezi lety 2009 až 2018 zdvojnásobil, v roce 2018 se jednalo o 9178 dětí. Roste i počet incidentů se znaky domácího násilí evidovaných Policií ČR, za uplynulé čtyři roky vzrostl o 22 %. V 90 % domácího násilí jsou jeho přímými svědky děti, přičemž pouhá přítomnost u domácího násilí má silný negativní dopad na utváření osobnosti dítěte. V České republice se dlouhodobě rozpadá téměř každé druhé manželství, převažují ta s nezletilými dětmi. U dětí, které zažily rozvod rodičů, stoupá riziko rozvoje psychického onemocnění o 40 % a narůstá u nich i pravděpodobnost rozvoje rizikového chování. Riziko rozvoje obtíží v chování ve škole zvyšují také nepříznivé podmínky, ve kterých dítě se svou rodinou žije. Z Analýzy dopadů nedostačujícího bydlení na školní a další problémy dětí v ČR (MPSV, 2017) vyplývá, že téměř 40 % českých dětí žije v domácnostech, které trpí nějakým problémem v oblasti bydlení (nedostatečné vytápění, vlhkost a zatékání, nedostatek místa, hluk, špína a vandalismus v okolí). Nekvalitní bydlení přitom téměř dvojnásobně zvyšuje pravděpodobnost rozvoje problémů ve škole.

Přestože škola sama nemůže vyřešit příčiny v rodinném prostředí dítěte, má díky skutečnosti, že v ní děti tráví významnou část dne, možnost podporovat jejich well-being a duševní zdraví více než kterákoliv jiná instituce. Je-li škola prostředím, které dítěti dává jistotu, je strukturované a předvídatelné, nabízí přijetí, uznání a úctu ze strany spolužáků i vyučujících, vytváří vhodné podmínky pro učení všech dětí, i těch, jejichž základní potřeby nejsou z různých důvodů naplňovány v prostředí rodiny.

Druhým okruhem příčin je stres a nenaplňování potřeb dětí ve školním prostředí. Z analýzy dat PISA 2015 zaměřených na well-being patnáctiletých žáků mimo jiné vyplynulo, že k největším zdrojům stresu ve školním prostředí patří obavy ze zvládnutí zkoušení a testů a z toho, že dostanou špatné známky. S výrokem „cítím velkou úzkost před testem, přestože jsem se na něj dobře připravil/a“ souhlasilo 40 % českých patnáctiletých žáků, dívek dokonce 64 %. Žáci, kteří pociťují úzkost spojenou se zkoušením a známkováním, přitom dosahovali horších výsledků v hodnocených gramotnostech. Žáci s nejvyšší mírou úzkosti ze školy navíc uváděli nižší míru celkové spokojenosti s vlastním životem. Výsledky PISA 2015 také ukázaly vztah mezi mírou úzkosti žáků a přístupem jejich učitelů. Žáci, kteří uvedli, že jejich učitelé uzpůsobují výuku jejich individuálním potřebám a pomáhají jim, když si nevědí rady, vykazovali nižší míru úzkosti. Nízká očekávání učitele a jeho přesvědčení o neschopnosti konkrétního žáka naopak zvyšují pravděpodobnost celkové úzkosti ze školy o 60 %. Šetření TIMSS 2015 realizované s žáky 4. ročníků ukázalo, že čeští žáci školu navštěvují nejméně rádi ze všech zemí OECD. Současně také vykazují nejnižší míru sounáležitosti se školou. Je pravděpodobné, že na druhém stupni ZŠ míra nespokojenosti žáků s docházkou do školy ještě stoupá. Do škol v ČR však chodí většinově neradi i samotní učitelé, dvě třetiny učitelů matematiky a přírodních věd deklarovaly v šetření TIMSS 2015 nespokojenost s vlastní prací. Každý pátý pedagog je také ohrožen syndromem vyhoření, což má zásadní dopad i na kvalitu jím poskytovaného vzdělávání a zejména naplňování individuálních potřeb dětí a žáků. V regionech s vysokou mírou koncentrace žáků ze sociálně znevýhodněného prostředí se ohrožení pedagogů syndromem vyhoření ještě zvyšuje. Pedagog, jehož duševní zdraví je ohroženo, nedisponuje zdroji k podpoře well-beingu a duševního zdraví dětí, které vzdělává, což v důsledku negativně ovlivňuje i výsledky vzdělávání. Péče o well-being a duševní zdraví dětí, žáků a studentů, ale stejně tak i pedagogických pracovníků by se proto měla stát stěžejním úkolem pro nadcházející období.

Posledním okruhem příčin, který však do značné míry souvisí i s oběma předchozími, je deficit v sociálních a emočních dovednostech dětí, který jim brání ve funkční interakci s vrstevníky a učiteli. Dostatečné rozvinutí těchto dovedností je přitom zásadní nejen pro sociální začlenění dětí a jejich funkční vztahy s druhými, ale i pro jejich akademický úspěch. Metaanalýza, která vyhodnocovala data o více než čtvrt milionu dětí a mladistvých, prokazuje, že ti, kteří prošli systematickým sociálně-emočním učením, vykazovali zlepšení nejen v oblasti chování, ale i ve vzdělávacích výsledcích. Nemá-li dítě dostatečně rozvinuté emoční a sociální dovednosti, nemůže naplno rozvinout svůj vzdělávací potenciál. Rozvoj emočních a sociálních dovedností je integrální součástí ucelených a výzkumně ověřených programů podpory duševního zdraví a prevence rizikového chování dětí. V následujícím období by proto měl být kladen důraz na posílení kompetencí pedagogů v této oblasti tak, aby rozvoj těchto dovedností byl systematicky podporován v každé škole.

Dále doporučujeme upravit indikátor specifického cíle SC2_B_1 tak, aby bylo zřejmé, že se netýká žáků se středně těžkým a těžkým mentálním postižením, pro které nemusí resp. nemůže být s ohledem na závažný deficit kognitivních funkcí, dosažitelný.