článek

domů / Posts tagged "článek"
Školní poradenství v praxi: Náročné chování jako reakce na stres

Školní poradenství v praxi: Náročné chování jako reakce na stres

V rámci osvěty a šíření poznatků, které získáváme od našich norských partnerů jsme připravili další článek v odborném časopisu Školní poradenství v praxi s názvem Náročné chování jako reakce na stres

Článek je zaměřený na představení vlivu stresu na fungování mozku a možností podpory seberegulace žáků ve školách a při distanční výuce. V článku jsme využili zkušenosti z exkurzí do škol v Oslu, kde aplikují tzv. Neurosekvenční model učení. Autorem tohoto přístupu k podpoře dětí s náročným chováním v důsledku traumatu je americký dětský psychiatr Dr. Bruce Perry. Doporučení k redukci stresu ve školách, která z tohoto konceptu vycházejí, jsou nicméně univerzálně využitelná a profitují z nich všichni žáci. V článku jsme se více zaměřili na možnosti tzv. senzomotorické seberegulace, která vede ke zklidnění prostřednictvím pohybu (stimulací proprioceptorů) a stimulací smyslových receptorů kůže či jazyka. Základním prvkem senzomotorické regulace je pohyb, dechová cvičení a manipulace s antistresovými pomůckami. Více informací o pomůckách vhodných pro senzomotorickou regulaci naleznete zde. Důležitou součástí podpory je i omezování stresorů v prostředí třídy (hluk, horko, zima, špatný vzduch, nevhodné osvětlení apod.).

 Níže uvádíme tři konkrétní příklady z článku, které ilustrují podporu senzomotorické seberegulace v praxi.

 

 Do první třídy nastoupil velmi neklidný žák, který ostatní žáky často rušil svou potřebou pohybu. Houpal se na židli, často vstával ze svého pracovního místa a snažil se chodit nebo poskakovat. Nedokázal se dlouho soustředit na práci. Paní učitelka se rozhodla vyzkoušet využití gumy na židli žáka. Rozhodla se však, že gumy umístí na všech židlích ve třídě, aby i ostatní žáci měli možnost je využít. Od zavedení této pomůcky se zlepšilo soustředění celé třídy. Žáci se také výrazně zklidnili. Ke zlepšení došlo i u neklidného žáka, četnost vyrušování ostatních se snížila.

 

Ve škole při dětském psychiatrickém centru Østbytunet v Norsku nabízejí dětem po příchodu do třídy žvýkací bonbón nebo žvýkačku. Děti, které pobývají v tomto centru, mají jen minimální schopnost seberegulace, proto je velmi rozruší i pouhý příchod do školy. Než začne samotná výuka, učitelé jim poskytnou čas a celou škálu pomůcek ke zklidnění prostřednictvím senzomotorické regulace včetně těch pro naplnění potřeby pohybu v oblasti úst. Začínat ihned s výukou by bylo kontraproduktivní, protože rozrušení dětí blokuje funkce jejich mozkové kůry a výuka by tak stejně žádný efekt neměla, naopak neklid dětí a s ním spojená agresivita by se ještě více stupňovaly.

Ve třetí třídě byl chlapec, který často (obzvláště v druhé polovině dne) křičel a vztekal se. Paní učitelka se ho snažila napomínat, ale situace se nezlepšovala. Požádala proto výchovnou poradkyni, aby se přišla na žáka podívat, protože bude nejspíše potřebovat vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně. Výchovná poradkyně si všimla, že ve třídě je celkově větší hluk. Všimla si také toho, že si chlapec zacpával uši, když vyplňoval pracovní list. Hluk ve třídě v druhé části dne sílil a chlapec vykazoval známky většího rozrušení. Když se hluk náhle ještě zvýšil, začal křičet. Výchovná poradkyně si uvědomila, že žák křikem reaguje na hluk, který sám ovlivnit nemůže – snaží se jej vlastním křikem přehlušit. Druhý den s chlapcem na toto téma promluvila, vyjádřila přitom porozumění tomu, že hluk může být velmi obtěžující. Chlapec jí její zjištění potvrdil. Hluk mu velmi vadí a rozčiluje ho. Přinesla mu ukázat ucpávky do uší a domluvila se s jeho maminkou, že mu vhodné ucpávky pořídí a bude je moct používat ve škole. S třídní učitelkou se domluvila, že chlapec bude moct ucpávky používat při samostatné práci. Třídní učitelka si s chlapcem domluvila signál (dotyk na rameno) pro zaměření pozornosti na poslech sebe nebo ostatních dětí. Několik ranních kruhů využila k diskuzi o tom, co komu pomáhá cítit se ve třídě dobře. Došlo i na hluk, více dětí sdělilo, že jim hluk ve třídě vadí. Domluvili se na pravidlech, jak budou hluk ve třídě regulovat. Shodli se na signálu – stoupnout si a zvednout ruku s dlaní symbolizující zavřený „zobáček“. Ten mohla použít paní učitelka i kdokoliv z žáků, úkolem ostatních bylo po jeho zaregistrování stoupnout si a ztichnout. Po zacvičení se signál osvědčil. Třída se ztišila. Paní učitelka se snažila vyjít vstříc i dalším potřebám dětí, které v rámci diskuze v ranních kruzích identifikovala.

 

Rozhovor s Lenkou Felcmanovou: Netlačme teď na výkon, uškodíme si

Rozhovor s Lenkou Felcmanovou: Netlačme teď na výkon, uškodíme si

„Je důležité dopřát sobě i dětem péči, protože tím získáme čas do budoucna. Když budeme děti tlačit k výkonu, budou čím dál tím míň schopné se cokoliv naučit a víc se bude projevovat agresivita nebo odpojování se, které jsou spojené se stresem,“ říká v rozhovoru Lenka Felcmanová, místopředsedkyně ČOSIV, která se věnuje tématům wellbeingu a podpory dětí s nepříznivými podmínkami.

Co je teď podle vás nejhorší na situaci dětí a učitelů?
Ten velký dopad na duševní zdraví je na obou stranách. Vidíme to už ve výzkumech, děti se snaží vyrovnat se situací a častěji se uchylují k aktivitám, které bychom zahrnuli do skupiny rizikového chování. Zejména to jsou nelátkové závislosti, sebepoškozování, experimentování s omezováním příjmu potravy a podobně. Ten tlak, a zejména absence běžného sociálního kontaktu s ostatními vrstevníky, dopadá na jejich prožívání. Zároveň se zhoršuje situace v některých rodinách. Všímáme si, že eskaluje napětí, které pak může vyústit v násilí. Někteří rodiče se dostávají do složité ekonomické situace. Děti, které nemají zázemí, jež by naplňovalo jejich potřeby, a současně nemají možnost chodit do školy, jsou touto situací ohrožené úplně nejvíc. Škola pro ně často byla jediným prostředím, kde se cítily bezpečně. A vidíme u nich i zhoršení stavu. Stejně ohrožené jsou pak děti, které se vůbec nezapojily do distančního vzdělávání.

Jak to pak souvisí se schopností se učit?
Děti mají daleko menší kapacitu se učit. Je to spojené i s tím, že se situace neustále proměňuje. Už se měly vracet do školy, byl tu nějaký horizont, který byl opět oddálen. A ta nejistota, kdy nevíme, co bude, kdy a jak, přispívá neustále ke zvyšování stresu, který bere kapacity k učení. Tím, že budeme tlačit na výkon, se to určitě nezlepší, ba naopak, kapacita k učení se bude ještě zmenšovat. Je důležité to přijmout, že takto působí toxický stres na nás na všechny. Nemáme teď kapacitu se zabývat novými věcmi, učit se něco nového, obzvlášť složitého, a u dětí to funguje stejně.

Co tedy dělat?
Je dobré zaměřit se na něco, co děti už umí, aby alespoň o to nepřišly. Školy by si měly víc uvědomovat, že rozvoj sociálních a emočních dovedností dětí, zvládnutí copingových strategií, nástrojů k vyrovnávání se s náročnými situacemi, je teď nejstěžejnějším vzdělávacím obsahem. Ministerstvo školství vydalo metodiku, která míří k péči o duševní zdraví dětí, kde jsou tipy pro pedagogy.

Můžeme se ještě vrátit k tomu, jak jsou na tom z vaší zkušenosti učitelé?
Ano, jsou stejně vyčerpaní. Samozřejmě se to projevuje v kvalitě výuky. Jejich duševní zdraví je velice ohrožené a je třeba pamatovat na to, abychom zajistili podporu a péči i jim. A proto je důležité téma duševního zdraví zvedat spolu s pedagogy, zabývat se tím, co je teď prioritou i ve vzdělávacím obsahu, abychom si zbytečně nestavěli cíle, kterých za současných podmínek, nejsme schopni dosáhnout. Což nás pak frustruje.

Co situaci nejvíc zhoršuje?
Vždy, když je nějaká krize, tak ji lépe snášíme, když máme nějakou možnost kontroly. A tady žádnou možnost kontroly nad tím, co se děje, nemáme. Druhá věc je, že máme omezený výrazný zdroj podpory, což jsou sociální vztahy s těmi, které máme rádi. Tvrdý lock down, který je teď, ještě více omezil vztahy, ze kterých jsme mohli čerpat podporu pro duševní zdraví. Tu situaci může zhoršovat i to, že školy nedokázaly nahlédnout priority a pořád mají pocit, že nejdůležitější je zvládnout stanovený vzdělávací obsah v plném rozsahu. A nedokážou dostatečně reflektovat situaci v rodinách. Děti pak tlačí na standardní výkon, který je běžný v kontaktní výuce. Ale to zkrátka není možné. Děti se cítí přetížené, rodiče jsou z toho frustrovaní a také se cítí přetížení, protože většinou oni pak musí buď s těmi dětmi, nebo za ty děti, úkoly dodělávat, aby se to vůbec zvládlo. A školy zase mají pocit, že děti se dost nesnaží, rodiče se dost nesnaží a je to takový začarovaný kruh.

Co bude nejdůležitější po návratu dětí do škol?
Úkol číslo jedna bude opečovat vztahy. Tím dalším bude minimalizovat stres, který je zbytečný a zajistit dětem, ale i pedagogům, co největší pocit bezpečí. Protože už samotný návrat dětí do škol, bude pro některé výrazným stresem. Ten bývá větší pokud věci nejsou předvídatelné. Takže děti a učitelé by měli mít jasný plán, co a kdy bude, vše by mělo být dostupné, vizualizované tak, abychom se k plánu mohli vracet. Když víme, co nás čeká, tak se cítíme v bezpečí. Což má zase dopad na kapacitu se učit.

Jsou na to učitelé připraveni?
Musí dostat čas, aby se na to dokázali připravit. Řada pedagogů neví, jak efektivně realizovat psychohygienu, která musí být pravidelná, aby měla efekt. A děti se také potřebují v tomto období zklidňovat. Jenže bohužel k tomu často volí nevhodné způsoby. Je to extrémně důležité téma, protože děti si teď mohou založit na něco, co je může negativně ovlivnit na celý život.

Začala jste s workshopy pro rodiče. Co teď nejčastěji řeší?
Obecně řeší, jak zkombinovat školu, děti, svoje zaměstnání, jak dobře děti podporovat při vzdělávání. Jak reagovat na chování, které už se vymyká. Když se třeba dítě izoluje, což se děje, zejména druhostupňové děti a středoškoláci, jsou teď hodně zranitelní a u některých jsou patrné zárodky sociální fobie, kdy odmítají kontakt i v rámci rodiny, jsou zavření v pokoji a téměř nevycházejí.

Co konkrétně rodičům radíte?
Snažíme se jim vysvětlit, jak stres funguje, že nám může pomáhat klást si realistické cíle a nepřetěžovat se. Když vidím, že je míra stresu velká, tak stejně moje práce nebude efektivní, protože nemohu naplno využívat kognitivní funkce. Je teď důležité dopřát sobě i dětem péči, protože tím získáme čas do budoucna. Když budeme stále děti tlačit k výkonu, budou čím dál tím míň schopné se cokoliv naučit a víc se bude projevovat agresivita nebo odpojování se, které jsou spojené se stresem.

Co mohou učitelé dělat?
Je potřeba si uvědomit, jak vysoce jsou teď děti citlivé na verbální poznámku učitele. Ve třídě by ji přešly, ale v online prostředí jsou velmi citlivé. To jediné, jak k sobě dostaneme děti, je, že budeme projevovat zájem o to, jak se jim daří. Když budeme vyčítat nebo negativně hodnotit, co dělají, odeženeme je od sebe. Online prostředí je v tomto nemilosrdné. A je důležité si uvědomit, že stejného nebo lepšího výsledku dosáhneme tím, když pozitivně posilujeme to, co chceme. Takže určitě by tam měla být dohodnutá jasná pravidla chování, která bychom měli průběžně připomínat. Děti také potřebují vědět, co je čeká, takže je dobré mít jasnou strukturu. Je dobré střídat modality nebo alespoň zapojovat více smyslů. Mít pravidelně krátké několikaminutové přestávky na dechová nebo i pohybová cvičení, kdy jde o organizovanou záležitost. A znovu, jde o něco pevného v programu, děti vědí, kdy takové chvilky přicházejí. Čím více je vše předvídatelné, program je vizualizovaný, tím jsou klidnější a mohou se lépe soustředit na obsah. Samozřejmě je dobré mít nějaké uvolňovací nebo zábavné aktivity, ale je důležitá jejich funkce. Rozhodně bychom měli mít jasno v tom, co je teď základní vzdělávací obsah, přes který nejede vlak. A osekat učivo na tento základ.

Nehrozí, že právě ty školy, které nereflektují situaci a stále trvají na výkonu, se podílejí na větším rozevírání nůžek mezi dětmi do budoucna?
Tyto školy si zadělávají na velký problém. Sice „probraly“ spoustu učiva, ale reálně děti nic nenaučily a mohou být konfrontovány s tím, že v dětech nezůstalo vůbec nic, protože příliš tlačily na pilu. Je totiž velký rozdíl něco probrat a něco opravdu naučit. A není to chyba dětí. Škola tady není od toho, aby na děti jenom něco vychrlila, musí se snažit o to, aby se to děti skutečně naučily. Protože rodiče to za ně opravdu dělat nemůžou, byť se řada z nich snaží. A pak se může ukázat, že děti ze škol, které netlačily, na tom budou lépe.

Mluví se o tom, že je tato situace pro učitele příležitostí. Myslíte si to také?
Je otázka, jestli dostanou podporu. A kdybychom měli jen čekat, že budou pracovat sami na sobě, bez nějaké podpory, tak se asi nic nestane. Naopak mohou vyhořet. Takže i tlak na učitele musí být takový, který bude podpůrný, a ne destruující.

Kdo teď může učitele podpořit?
Organizace, které se věnují mentorství nebo duševní hygieně. Bylo by fajn mít tuto podporu centrálně dostupnou, i když Národní pedagogický institut se asi snaží. Je důležité, aby pomoc hledali ředitelé škol. Někteří si to uvědomují a pečují o své pedagogy, třeba jim zajistí službu, která jim udělá radost: masáž nebo něco takového. Samozřejmě, jedna masáž nic nespraví, ale je to nějaké gesto, kterým říkám: Vím o tom, že je toho na vás hodně, a připravil jsem pro vás aspoň nějakou formu ocenění vaši práce. I to pomůže. Protože pak cítí emocionální podporu. ČOSIV nyní poskytuje možnost konzultací zdarma. Primárně jsou zaměřené na náročné chování žáků, ale určitě jde zakázka individuálně nastavit. A na Kutnohorsku se připravuje projekt, který by měl do budoucna opravdu téma duševního zdraví pojímat systematicky. Budou tam vznikat Týmy duševního zdraví, které se přesně těmito věcmi budou zabývat.

Jak se vám daří zvládnout lockdown, děti a práci?
Mám deváťandu a sedmačku a nechodícího manžela po komplikované zlomenině, takže je to teď pro mě mimořádně náročné. Snažím se pečovat o duševní zdraví technikami, které jsme se naučili od zkušenějších kolegů.

Kam vás tato situace posunula?
Pochopila jsem, jak se cítí děti, když je požadavků příliš. Dostávala jsem se do iracionálního odmítání a měla jsem tendence vše zazdít. Je dobré si uvědomit si, jak člověk funguje ve stresu a kde jsou jeho kapacity omezené. A je to nesmírně poučující pro práci s klienty, kteří například kvůli nějakému traumatu, žijí v takovém stresu pořád. Takže pro mě to byla nesmírná lekce pro efektivní práci s cílovou skupinou, které se věnujeme, což jsou děti s náročným chováním. Protože často je náročné chování důsledkem toxického stresu, který na ně působil a ovlivňoval vývoj jejich mozku a schopnost reagovat a přizpůsobovat se situacím. Ale taky se moc těším na moment, kdy to nebude tak náročné. Krize je běh na dlouhou trať a my si musíme tu péči dopřát a cíleně si nacházet příležitosti k „dobíjení baterek“. Je to jako s tou kyslíkovou maskou v letadle. Musíte si ji nasadit první, abyste ji mohl nasadit dětem. Uvědomit si to, je teď nesmírně důležité pro rodiče i učitele.

Martina Kopecká

Zdroj: Eduzměna

Ve Velkých Hamrech umí škola pracovat s dětmi z chudších rodin. Říkají: Chce to naslouchat, ne opovrhovat

Ve Velkých Hamrech umí škola pracovat s dětmi z chudších rodin. Říkají: Chce to naslouchat, ne opovrhovat

Téměř roční zavření škol ovlivňuje životy všech dětí, extrémně pak děti, které se nachází v nestabilních rodinných podmínkách”, varuje Klára Laurenčíková.
V posledních měsících plných nepříjemných a tíživých zpráv je každá dobrá zpráva dvojnásob cenná. Jedna taková k nám přichází z Velkých Hamrů na Jablonecku ze školy, se kterou mimo jiné spolupracujeme na zavádění systému Pozitivní podpory chování žáků (PBIS). I v současné náročné situaci dokáže tato škola udržet ve výuce většinu žáků ze sociálně méně podnětného prostředí. Jak to ve Velkých Hamrech dělají? Během distanční výuky například škola zapůjčila některým rodinám potřebnou techniku, pro část dětí tvořili učitelé tištěná zadání úkolů. Nyní zůstává bez připojení jen několik dětí. Na jaře také radnice města vyčlenila prostor v městském komunitním centru, kde někteří žáci mohli pracovat v klidném zázemí. Kromě individuálních osobních konzultací škola poskytuje pro jednotlivé žáky i doučování on-line.
„Velké Hamry vybojovaly své úspěchy dlouhodobým úsilím a velkým pochopením situace rodin. Díky spolupráci a jednotnému přístupu školy, města a komunitního centra má jejich práce velký dopad a výsledky přicházejí poměrně rychle. Zde se také ukazuje, jak moc pomáhá, když všichni táhnou za jeden provaz,“ říká o škole v článku koordinátorka našeho expertního týmu Anna Kubíčková.
Celý článek si můžete přečíst zde.
Vážíme si dlouhodobé spolupráce s Velkými Hamry a jejich přístup je nám velkou inspirací. ZŠ Velké Hamry jsou dlouholetými členy ČOSIV a v současné době spolupracujeme také při zavádění celoškolního systému pozitivní podpory PBIS, který pilotujeme na třech dalších školách v rámci projektu Škola pomáhá ohroženým dětem.
Připravili jsme pro učitele článek o Pozitivní podpoře chování PBIS

Připravili jsme pro učitele článek o Pozitivní podpoře chování PBIS

Pro listopadové vydání časopisu Učitelský měsíčník (03/2020) jsme napsali podrobný článek o zavádění systému PBIS do škol. Dozvíte se, jak můžete ve třídě zavést některé principy systému, které pomáhají předcházet nevhodnému chování žáků. Seznámíte se tak například s praktickými radami, jak upravit uspořádání třídy nebo jak sjednotit pozitivní formulace očekávání i vhodné přístupy k ohroženým dětem. Všechny tyto postupy je možné zavádět ihned v jednotlivých třídách nebo systematicky a celoškolně, což ještě zvýší pozitivní dopad na chování žáků. 

Článek se podrobně věnuje 1. úrovni podpory chování, tedy proaktivní primární prevenci, která míří na všechny žáky třídy nebo školy bez rozdílu. Informace o zintenzivnění podpory pro skupiny dětí, jež vyžadují cílenou podporu 2. úrovně, nebo poskytování vysoce individualizované podpory 3. úrovně pro žáky s komplexními potřebami, budeme dále doplňovat na našich webových stránkách www.pbiscr.cz. 

“Podpora chování žáků je nedílnou součástí kultury školy. Ve škole, která systematicky pozitivně ovlivňuje své klima, se žákům lépe soustředí na vzdělávací obsah a učitelé mohou mnohem více času věnovat výuce na úkor řešení výchovných problémů,” píší v úvodu článku naše expertky Anna Kubíčková a Lenka Hečková.

Celý článek si můžete přečíst zde.

Řízení školy: Jak zavádět systém Pozitivní podpory chování (PBIS) na základních školách

Řízení školy: Jak zavádět systém Pozitivní podpory chování (PBIS) na základních školách

Přečtěte si náš podrobný článek o zavádění systému PBIS do základních škol, který vyšel v listopadovém vydání odborného pedagogického magazínu Řízení školy.

V článku se mimo jiné dočtete o tom, že aby bylo možné dlouhodobě a efektivně podporovat žáky na všech třech úrovních prevence tohoto systému – primární, sekundární i terciální  musí škola nejen zavádět doporučované principy a intervence, ale i vytvořit efektivní strukturu pro zavádění celého systému. Ta umožní vhodně využívat kapacity zaměstnanců, motivovat k dalšímu pokroku a sledovat úspěšnost zavádění systému PBIS ve vztahu ke specifickým cílům školy. 

V článku se kromě základních informací o systému PBIS dozvíte, jakými fázemi bude škola při jeho zavádění procházet a které složky systému je pro efektivní zavedení třeba vybudovat a koordinovat. 

Celý článek si můžete přečíst zde.