V rámci osvěty a šíření poznatků, které získáváme od našich norských partnerů jsme připravili další článek v odborném časopisu Školní poradenství v praxi s názvem Náročné chování jako reakce na stres. 

Článek je zaměřený na představení vlivu stresu na fungování mozku a možností podpory seberegulace žáků ve školách a při distanční výuce. V článku jsme využili zkušenosti z exkurzí do škol v Oslu, kde aplikují tzv. Neurosekvenční model učení. Autorem tohoto přístupu k podpoře dětí s náročným chováním v důsledku traumatu je americký dětský psychiatr Dr. Bruce Perry. Doporučení k redukci stresu ve školách, která z tohoto konceptu vycházejí, jsou nicméně univerzálně využitelná a profitují z nich všichni žáci. V článku jsme se více zaměřili na možnosti tzv. senzomotorické seberegulace, která vede ke zklidnění prostřednictvím pohybu (stimulací proprioceptorů) a stimulací smyslových receptorů kůže či jazyka. Základním prvkem senzomotorické regulace je pohyb, dechová cvičení a manipulace s antistresovými pomůckami. Více informací o pomůckách vhodných pro senzomotorickou regulaci naleznete zde. Důležitou součástí podpory je i omezování stresorů v prostředí třídy (hluk, horko, zima, špatný vzduch, nevhodné osvětlení apod.).

 Níže uvádíme tři konkrétní příklady z článku, které ilustrují podporu senzomotorické seberegulace v praxi.

 Do první třídy nastoupil velmi neklidný žák, který ostatní žáky často rušil svou potřebou pohybu. Houpal se na židli, často vstával ze svého pracovního místa a snažil se chodit nebo poskakovat. Nedokázal se dlouho soustředit na práci. Paní učitelka se rozhodla vyzkoušet využití gumy na židli žáka. Rozhodla se však, že gumy umístí na všech židlích ve třídě, aby i ostatní žáci měli možnost je využít. Od zavedení této pomůcky se zlepšilo soustředění celé třídy. Žáci se také výrazně zklidnili. Ke zlepšení došlo i u neklidného žáka, četnost vyrušování ostatních se snížila.

Ve škole při dětském psychiatrickém centru Østbytunet v Norsku nabízejí dětem po příchodu do třídy žvýkací bonbón nebo žvýkačku. Děti, které pobývají v tomto centru, mají jen minimální schopnost seberegulace, proto je velmi rozruší i pouhý příchod do školy. Než začne samotná výuka, učitelé jim poskytnou čas a celou škálu pomůcek ke zklidnění prostřednictvím senzomotorické regulace včetně těch pro naplnění potřeby pohybu v oblasti úst. Začínat ihned s výukou by bylo kontraproduktivní, protože rozrušení dětí blokuje funkce jejich mozkové kůry a výuka by tak stejně žádný efekt neměla, naopak neklid dětí a s ním spojená agresivita by se ještě více stupňovaly.

Ve třetí třídě byl chlapec, který často (obzvláště v druhé polovině dne) křičel a vztekal se. Paní učitelka se ho snažila napomínat, ale situace se nezlepšovala. Požádala proto výchovnou poradkyni, aby se přišla na žáka podívat, protože bude nejspíše potřebovat vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně. Výchovná poradkyně si všimla, že ve třídě je celkově větší hluk. Všimla si také toho, že si chlapec zacpával uši, když vyplňoval pracovní list. Hluk ve třídě v druhé části dne sílil a chlapec vykazoval známky většího rozrušení. Když se hluk náhle ještě zvýšil, začal křičet. Výchovná poradkyně si uvědomila, že žák křikem reaguje na hluk, který sám ovlivnit nemůže – snaží se jej vlastním křikem přehlušit. Druhý den s chlapcem na toto téma promluvila, vyjádřila přitom porozumění tomu, že hluk může být velmi obtěžující. Chlapec jí její zjištění potvrdil. Hluk mu velmi vadí a rozčiluje ho. Přinesla mu ukázat ucpávky do uší a domluvila se s jeho maminkou, že mu vhodné ucpávky pořídí a bude je moct používat ve škole. S třídní učitelkou se domluvila, že chlapec bude moct ucpávky používat při samostatné práci. Třídní učitelka si s chlapcem domluvila signál (dotyk na rameno) pro zaměření pozornosti na poslech sebe nebo ostatních dětí. Několik ranních kruhů využila k diskuzi o tom, co komu pomáhá cítit se ve třídě dobře. Došlo i na hluk, více dětí sdělilo, že jim hluk ve třídě vadí. Domluvili se na pravidlech, jak budou hluk ve třídě regulovat. Shodli se na signálu – stoupnout si a zvednout ruku s dlaní symbolizující zavřený „zobáček“. Ten mohla použít paní učitelka i kdokoliv z žáků, úkolem ostatních bylo po jeho zaregistrování stoupnout si a ztichnout. Po zacvičení se signál osvědčil. Třída se ztišila. Paní učitelka se snažila vyjít vstříc i dalším potřebám dětí, které v rámci diskuze v ranních kruzích identifikovala.