Na konci února proběhla klíčová část školení budoucích lektorek kurzu pro učitele zaměřeného na podporu dětí s náročným chováním – stáž na pracovišti našich norských lektorek, které v podpoře dětí s vývojovým traumatem aplikují přístup Neurosequential Model of  Therapeutics (NMT). NMT využívá k podpoře ohrožených dětí mapování vývoje mozku a jeho funkcí. Jeho autorem je doktor Bruce Perry a jeho tým z Child Trauma Academy z USA. Významným prvkem tohoto přístupu je podpora učitelů a vychovatelů dětí v tom, aby dokázali vhodnou intervencí dobře reagovat na aktuální potřeby dítěte – Neurosequential Model of Education (NME). Velmi se nám líbí, že tento přístup staví na posilování kompetencí těch, kteří jsou s dítětem v každodenním kontaktu – učitelů popř. vychovatelů. Výzkumy potvrzují, že trvalých změn v mozku lze dosáhnout skrze časté opakování. Učitel mateřské nebo základní školy má tak mnohem více příležitostí v podpoře dítěte než psycholog nebo jiný odborník, který vidí dítě jednu hodinu týdně.

Do Osla jsme přiletěli již v neděli a tak jsme nedělní podvečer využili k objevování města a především krásného přístavu a promenády v okolí osloského zálivu.

V pondělí ráno jsme se vydali na naší první návštěvu dětského psychiatrického centra Østbytunet, kde pracují naše lektorky s dětmi s vývojovým traumatem vyžadujícími mimořádnou péči v oblasti duševního zdraví. Přestože se jedná o ekvivalent naší dětské psychiatrické nemocnice, centrum Ostbytunet nemocnici nepřipomíná ani vzdáleně. Jedná o soubor několika domů rodinného typu s hřištěm s prolézačkami obklopený zástavbou rodinných domů. Již na první pohled nás také upoutalo, že areál není oplocen, dá se z něj volně vyjít na příjezdovou komunikaci nebo se vydat do nedalekého lesa.

Také nás velmi překvapilo, že přestože se jedná o pobytové psychiatrické zařízení, děti pravidelně na víkend nebo i v průběhu týdne odjížděli večer domů, ať už ke své rodině nebo častěji k pěstounům. Jednalo o děti s velmi závažnými obtížemi, většina z nich však nebyla medikována. Základem podpory je zde intervence realizovaná vychovateli a učiteli ve škole pod supervizí našich lektorek Ann Karin Bakken, Hanne Rosten a Kajy Naess Johannessen. Zjednodušeně můžeme realizovanou intervenci popsat jako cílené dodávání zkušeností a podnětů, které dětem v určité fázi vývoje (většinou té nejranější) chyběly. Velký důraz se zde klade na vztahy a senzomotorickou regulaci, což je cílené zprostředkování pohybových a taktilních podnětů. Tento typ podnětů totiž působí přímo na mozkový kmen, kde sídlí systém reakce na stres, který mají děti díky prožitému traumatu zcitlivělý. Díky tomu se u nich spouští silná obranná reakce i na podněty, které ve skutečnosti nejsou ohrožující. Děti mají k dispozici řadu pomůcek, jako jsou masážní a mačkací míčky, balanční disky, zátěžové deky, vaky, kousátka, plastelínu atd. Vychovatelé jim pravidelně nabízejí masáž nohou a dlaní – zde je řada čidel, jejichž stimulace pomáhá ke zklidnění. To je zcela odlišný přístup od našich dětských psychiatrických nemocnic.

I vnitřní prostory administrativní budovy působily velmi útulně a všude vládla přátelská atmosféra. Při příchodu nás uvítal ředitel centra Rolf Chr Lein a doprovodil nás do školící místnosti, kde na nás čekaly naše lektorky.

Intenzivní pětidenní školení v Norsku navázalo na úvodní dvoudenní část výcviku, která se konala v listopadu 2019 v Praze. V rámci společných pěti dnů jsme se s podporou lektorek blíže zaměřili na témata vztahu mezi traumatem a stresem, vývojem mozku, attachmentem a významem vztahů v podpoře dětí s vývojovým traumatem. Lektorky nás nechaly v průběhu celého týdne vyzkoušet si řadu pomůcek vhodných k senzomotorické regulaci. Jak bylo uvedeno výše, tyto pomůcky jsou využívány ke podpoře zklidnění dětí ve stavu zvýšeného rozrušení a napomáhají zlepšovat koncentraci pozornosti ve škole. Série přednášek byly v průběhu týdne proloženy návštěvou ubytovacích jednotek dětí a školy, která je v centru zřízena. Měly jsme tak možnost hovořit s učiteli a vychovateli, kteří pracují v přímé práci s dětmi. Z důvodu ochrany dětí a eliminace stresu způsobeného setkáním s cizími lidmi jsme neměli možnost potkat se s nimi přímo. Postupy a formy podpory využívané ve škole pro nás byly demonstrovány prostřednictvím autentických videonahrávek z výuky. Jak učitelé, tak vychovatelé byli velmi sdílní, co se využívání principů NMT a NME týče. Měli jsme tak možnost propojit teoretické poznatky získané v rámci školení se zkušenostmi z praxe. V závěru týdne nám lektorky domluvily návštěvu běžné základní školy, která ve výuce aplikuje prvky NME. Měli jsme tak možnost pozorovat, jak jsou dětem v běžné výuce cíleně nabízené pomůcky a aktivity k senzomotorické regulaci. Ať už se jednalo o gumy na židlích, do kterých si žáci mohli zaklesnout nohy a pohupovat jimi, různé pomůcky do ruky, žáci je využívali v souladu s pravidly a způsobem, který nerušil ostatní. Učitelé k výuce využívali daleko více, než jsme u nás zvyklí, venkovní prostory školy, kde se žáci při plnění učebních úloh museli pohybovat z místa na místo. I to je součástí promyšlené strategie napomáhající jejich regulaci. Dětem je v rámci výuky přirozeně poskytováno dostatek příležitostí k senzomotorické regulaci pohybem, díky níž se zlepšuje i jejich kapacita k učení a dosahování dobrých vzdělávacích výsledků.

Návštěvu v centru jsme zakončili účastí na „Vaflovém pátku“. Každý poslední pátek v měsíci ředitel centra pro všechny pracovníky připravuje vafle. Je to jeden z mnoha opatření, kterými vedení centra systematicky pečuje o well-being zaměstnanců.

Pobyt v Norsku jsme završili společnou večeří s pracovníky centra a pracovníky státního centra podpory duševního zdraví a prevence sebevražd RVTS Øst. 

V rámci norské stáže mě nejvíce oslovil celospolečenský přístup. Setkali jsme se s momenty a možnostmi, na které nás ani nenapadlo se zeptat (např. děti mohly využívat na cestu do centra a domů taxi službu hrazenou státem). Kurz sám o sobě byl velmi zajímavý a jeho zajištění bylo velmi příjemné. Ocenila jsem, že lektorky byly ochotné ke sdílení nejen vlastní praxe a zkušeností, ale také materiálu, který ony samy tvoří k předání dobré praxe. Zároveň bylo velmi cenné sledovat, jak jsou předávané informace přímo aplikovány v praxi a jak je personál využívá v každodenní práci. Myslím, že každá z nás, si v určitou chvíli říkala, že by byla radost v takovém systému, takto nastaveném prostředí a s takto spolupracujícími kolegy pracovat. To, že nás stáž velmi oslovila, se ukázalo hned po příjezdu zpět do ČR, kdy jsme sdílely, jaké pomůcky jsme si pořídily a jak jejich využívání začínáme uplatňovat nejen v odborné praxi, ale také ve svých rodinách a soukromých životech. Mnohé z nás už nyní pracují s tím, že zájem dítěte a jeho individuální potřeby jsou v naší práci prioritou, nyní máme ještě i další nástroje a možnosti, jak tento přístup uplatňovat praxi. Těším se na pokračování kurzu a další setkání s norskými kolegyněmi“. Lucie Myšková

Ráda bych poděkovala organizaci ČOSIV, která projekt „Práce s dětmi s problémovým chováním ve školním prostředí“, díky financím Norských fondů realizuje a velice si vážím možnosti být jeho účastníkem. Považuji za velké štěstí, že návštěva Norska a centra Østbytunet přišla ještě před vypuknutím celosvětové pandemie koronaviru. Dnešní situace nám ukazuje, jak jsou pro každou oblast našeho života kvalitní vztahy důležité. Pro fungování procesu učení, je pro mě jako pedagoga, stěžejní vztah učitele a žáka. Právě centrum Østbytunet, je založeno na pozitivních vztazích mezi dětmi a dospělými odborníky. Nejvíce jsem vytěžila z informací, které mi poskytly návody, jak zvládat stresové situace, které mohou během práce s dětmi nastat. Za stěžejní považuji principy přístupu Bruce Perryho, kterými celé centrum žije – jak je podstatné řešit věci společně, pomáhat si, mluvit spolu a respektovat se. Laskavé prostředí centra a srdečný přístup všech zaměstnanců na mě velmi zapůsobily. Věřím, že i v českém prostředí budeme schopni myšlenky a principy centra aplikovat. Je však podstatné, aby měli učitelé stále na paměti, že každý den není dítě schopno učit se stejně a měli bychom se tedy řídit heslem „Kids do well if they can“. Helena Pravdová

„Do Norska jsem odjížděla po listopadovém setkání s velkým očekáváním, už ochutnávka metody norského centra mě nadchla. Zejména pro svůj základ v pozitivním přístupu k problematice, jasný důkaz dobré a fungující praxe pro pomoc dětem a jejich rodinám, které prošly nějakou traumatickou zkušeností. Nyní mohu jen konstatovat, že moje očekávání byla velkou měrou naplněna. Celý týden se nám ochotně a plně věnovaly pracovnice Østbytunet, představily a prakticky ukázaly způsob svojí terapeutické práce, vysvětlily teoretické základy neurosekvenčního modelu mozku. Vysoce odborná a složitá problematika získala díky interpretaci na jednoduchosti, a přichází s jasným sdělením – toxický stres je obrovskou zátěží pro dětský mozek a jedinou cestou naděje je vytváření bezpečných vztahů, trpělivost a „dávky lásky“, které těmto dětem následně umožňují vyrůst. Tento přístup ale prostupoval celou realitou našeho norského pobytu, klid a pozitivní přístup jsem bytostně cítila i při pozorování běžného života Oslanů. V Norsku je zcela běžné, že lidé ukončují svoji pracovní dobu brzy odpoledne, aby trávili konec dne se svojí rodinou. A ještě jednu inspiraci si odvážím v podobě usměvavé tváře ředitele centra, který nás vřele přivítal a celý týden byl tichým společníkem naší studijní skupiny z pozice svojí pracovny. Poslední den při příležitosti každoměsíčního „svátku“ v podobě setkání pracovníků centra při pojídání čerstvých vaflí (které on sám s kolegou připravil) jsem se jej zeptala, jaké je to manažerské „kouzlo“, že centrum skvěle funguje a panuje zde tak kolegiální atmosféra. On mi s úsměvem a lehkostí odpověděl: „Každý se musí cítit důležitý“. Děkuji za tuto zkušenost a moc si přeji, aby se podařilo přinést tuto praxi do našich škol i společnosti.“ Barbara Dobešová

„Únorový studijní pobyt v Norsku předčil má očekávání. Byl pro mě v mnoha směrech mimořádně inspirující a motivující. Co ale především? Přímo v praxi ukazoval, jak informace, doporučení a aktivity, které nám byly představeny už na listopadovém setkání v Praze, smysluplně využívat v praxi. To byl pro mě důležitý impulz k tomu, abych vybrané aktivity a dostupné pomůcky hned v prvním týdnu po návratu představila na vzdělávání pedagogických pracovníků a také v poradenské práci s rodinami (s pozitivním ohlasem).

Potěšilo mě, že v psychiatrickém pobytovém centru Østbytunet nám kromě precizně připraveného vzdělávání zaměřeného na teorii fungování lidského mozku, umožnili nahlédnout i pod pokličku fungování organizace. Během celého týdne se na mnoha drobných situacích potvrdilo, že organizace je vystavěna na respektující komunikaci, přátelské atmosféře a profesionálním přístupu. Pracuje se zde s rodinou jako celkem, dětští klienti jsou minimálně medikováni, mají k dispozici asistenta, který s nimi pracuje individuálně podle jejich aktuálních potřeb. Během pobytu je kladen velký důraz na to, aby se dítě naučilo rozpoznat a zvládat emočně náročné stavy např. pomocí senzomotorické regulace nebo pomocí bezpečného vztahu s dospělou osobou. Za velmi přínosné jsem také vnímala diskuze našeho malého českého týmu nad předkládanými tématy a znovu se mi potvrdilo, jak obohacující a inspirující je sdílet myšlenky s lidmi z různých profesních oblastí, které se zaměřují na práci s dětmi. Za tuto možnost jsem velmi vděčná.

V závěru pobytu nám byla umožněna návštěva běžné školy, kde jsme mohli být přítomni části výuky. I z této krátké „ochutnávky“ se dalo rozpoznat, jak přátelské a zároveň bezpečné prostředí je pro děti i pedagogické pracovníky systémově vytvářeno (milé a přirozené uvítání přímo od vedení školy, jednoduché informační systémy ve třídě i na chodbách) a jak důsledně se pracuje na předkládání pozitivních vztahových vzorců (pomocná ranní hlídka u přechodu pro chodce pro mladší spolužáky, ranní pozdravy, podpora zdravé komunikace mezi dětmi). Aktivity a pomůcky, které nám byly představovány během vzdělávání v psychiatrickém centru, tu měly děti během výuky běžně k dispozici a bylo patrné, že dokáží rozeznat, kdy je vhodné po nich sáhnout. Přála bych takové podporující vzdělávací prostředí učitelům i dětem v našich školách.“ Zdenka Štefanidesová