Orgány sociálně-právní ochrany dětí každoročně registrují přibližně 2500 případů domácího násilí v rodinách, kde vyrůstají děti. I pouhá přítomnost dětí u domácího násilí je považována za jejich psychické týrání. Každé čtvrté dítě se snaží do násilných incidentů mezi rodiči vměšovat a každé desáté je při násilném incidentu zraněno. A to jsou alarmující čísla. Jaké jsou dopady domácího násilí na dětech? Jak jim lze pomoci? Nebo jak mluvit s obětí, která zažívá domácí násilí? I tomu se věnuje expertní tým projektu PorT (Porozumění traumatu) v rámci vzdělávacího kurzu pro pracovníky ve školství a sociálních službách. Chtějí tak vytvořit podmínky pro to, aby dětem s traumatickými zkušenostmi byla ve školách a dalších institucích poskytována podpora napomáhající zmírňování následků traumatu, aby mohly naplno rozvíjet svůj potenciál a prožít spokojený život. Kolegům z projektu PorT držíme palce a věříme, že kurz splní a možná i předčí jejich očekávání.
Děti jsou vůči násilí rodičů bezbranné, mnohdy se cítí spoluodpovědné za to, co se u nich doma děje. Mohou se snažit ochraňovat toho rodiče, který je v pozici ohrožené osoby a mohou při tom být samy napadeny, a dokonce zraněny. Jako svědkové domácího násilí žijí v permanentním stresu, atmosféře ohrožení, nepředvídatelnosti dalšího vývoje situace a existenčním strachu o ohroženého rodiče. Zažívají bezmocnost a pocit osamělosti kvůli zákazu hovořit o tom, co se u nich doma děje.
Děti, které jsou vystavené opakovaně a dlouhodobě domácího násilí žijí v trvalém napětí, ztrácejí pocit jistoty a bezpečí, které jim rodiče nejsou schopni zajistit nebo předčasně přebírají roli dospělého (nebo naopak hrozí regrese do dřívějších vývojových fází). Hrozbou může být transgenerační přenos vzorců násilného chování. To znamená, že děti přejímají násilné chování jako normu a považují tedy násilné chování za přijatelné. Když syn vidí svého otce, který na jeho matku denně křičí, uloží si, že je normální, když manžel na manželku zvyšuje hlas.
Nikdy nelze s jistotou říci, že je někdo na základě jeho chování obětí nebo násilníkem. Pokud máte takové podezření, je dobré jít cestou nabídnuté pomoci potencionální oběti. I malá podpora může být pro oběť rozhodující, aby získala náhled nebo odvahu svou situaci řešit. Snažte se oběti domácího násilí důvěřovat a věřit, naslouchat a nesoudit. Při kontaktu jí dejte najevo, že není odpovědná za spáchané násilí a oceňte její snahu vyhledat pomoc.
A jaké jsou typické znaky v chování oběti?
- za násilí se cítí zodpovědná, často popírá strach a hněv, který cítí
- stydí se za domácí násilí
- dlouho se snaží situaci sama zvládat, vytěsnit, přizpůsobit se, udělat vše pro to, aby k násilí nedocházelo
- obává se toho, jak situaci prožívá dítě
- může se snažit chránit zneužívajícího partnera
- může mít strach udělat i jednoduché rozhodnutí sama
- bývá nesoustředěná, někdy vybuchuje pro maličkosti, je zastrašená, cítí se bezmocná
Způsob ukončení násilí závisí na formě a nebezpečnosti jednání násilné osoby. Jednotlivé kroky je dobré předem promyslet, a to především tehdy, dochází-li k ohrožování zdraví a života, nebo pokud jsou násilí přítomny děti. Ucelený systém pomoci osobám ohroženým domácím násilím je založen na spolupráci Policie ČR, justice (civilní soudy), intervenčních center (sociální služby) a orgánů sociálně právní ochrany dětí (OSPOD). Vždy však záleží pouze na ohrožené osobě, jak s nabídnutou pomocí a zajištěnou ochranou naloží, resp. jaké možnosti ochrany se rozhodne využít.
Projekt Signály.
Děláme vše proto, abychom děti v ohrožení dokázali včas rozpoznat a napojit je na vhodnou pomoc. Systematicky budujeme mezioborovou spolupráci, zavádíme funkční nástroje a aktivity na podporu dětí, školíme lidi v praxi a zprostředkováváme jim potřebné know-how. Díky včasné pomoci můžeme změnit nejeden dětský osud.
