V rámci TÝDNE PRO INKLUZI 2016 Vám přinášíme první z mini série rozhovorů, které jsme na tento týden připravili. Magdaléna Kozojedová popisuje svůj běžný pracovní den, mluví o spolupráci s učiteli a rodiči a popisuje změny za poslední roky i návrhy do budoucna.

Rozpis jednotlivých akcí a aktivit v rámci Týdne pro inkluzi najdete ZDE.

„Na každé škole by měl být speciální pedagog a psycholog“

Magdaléna Kozojedová (40 let) je vedoucí speciálně pedagogického centra Vertikála na Praze 6. Ve Vertikále pracuje od roku 1998 jako speciální pedagog. Má v péči klienty s diagnózou PAS v celém spektru, od dětského autismu až po Aspergerův syndrom.

• Jak vypadá Váš běžný pracovní den?

Můj běžný pracovní den začíná kolem 8 hodiny ranní, kdy otevírám svůj diář a připomínám si, co mě daný den čeká. Bez mého malého žlutého diáře a velkého červeného záznamního sešitu s úkoly na daný pracovní týden bych fungovat nemohla. Mojí hlavní pracovní náplní jsou na jedné straně supervize ve školním prostředí, kde jsou integrováni mí klienti a následné konzultace s učiteli a asistenty, na straně druhé speciálně pedagogická vyšetření, jejichž výstupem jsou především doporučení pro výchovně vzdělávací proces u dětí, které mám v péči. Nedílnou součástí jsou také konzultace s rodiči a jejich podpora. Bez vyzvánějícího telefonu a prosby o pomoc si svůj den také již nedokáži představit.

• Jak se Vaše práce proměnila za posledních 5 let?

V prvé řadě velmi narostl počet klientů, které máme v péči, tudíž intenzita našich intervencí směrem ke klientovi se snížila, což nás velmi trápí. Prozatím totiž není nikde fixně daný maximální počet klientů na jeden úvazek a my, jakožto poradenští pracovníci, nesmíme nikoho ze žadatelů o péči odmítnout. S tím souvisí také nárůst administrativní práce, která je asi nepostradatelnou částí naší práce, ale opět je to na úkor přímé práce s klienty. Na druhé straně jsem zase o 10 let bohatší o zkušenosti, které jsou pro praxi tolik důležité a pomáhají mi při řešení různých situací v profesním životě.

• S jakými potížemi se nejčastěji setkáváte?

Myslím, že jedním ze základních pilířů naší práce je schopnost komunikace, otevřené komunikace, schopnost mediátorství. Většinou jsme prostředníky mezi školou a rodinou, jejichž představy a názory se často velmi liší. Naším úkolem je „najít střední cestu“, tak aby co nejvíce vyhovovala především našemu klientovi a byla schůdná jak pro jeho rodinu, tak pro školní zařízení. A to je často velmi nesnadný úkol.

• Jak spolupracujete s učiteli?

Snažíme se být s učiteli alespoň v minimálním kontaktu, dvakrát do školního roku docházíme na supervize do školního prostředí, kde jsou naši klienti integrováni. Jak jsem se již zmiňovala, nárůst klientů je natolik vysoký, že jsme s učiteli domluveni a tuto informaci jim na počátku naší spolupráce sdělujeme, že v případě jakéhokoliv problému či potřeby řešit určitou situaci nás kontaktují právě oni, není v našich silách pravidelně monitorovat situaci ve škole. Bohužel toto někdy selhává a dochází k tomu, že škola nechá situaci vyhrotit natolik, že nám pak volají zoufalí rodiče, že jejich dítě chtějí ze školy vyloučit. To jsou pak často velmi nepříjemné integrační schůzky.

• A jak s rodiči?

Potřeba  intervencí směrem k rodinám s dítětem s PAS se různí. U někoho se to zúží na dvě supervize ve školním prostředí, následná konzultace s rodiči, eventuálně speciálně pedagogické vyšetření u nás v centru a opět následná konzultace s rodiči. A u někoho jsme s rodiči v neustálém kontaktu, jak telefonickém, mailovém či osobním, zkrátka tam, kde se situace nějakým způsobem vyhrotila a je potřeba ji řešit. V poslední době řešíme několik případů, kdy se neslučují naše doporučení s názorem rodičů, do případů vstupují kontrolní orgány v podobě české školní inspekce, Magistrátu, Policie apod.. To se pak někdy špatně usíná. Stále se učím pracovní problémy s příchodem domů zahazovat, ale moc mi to zatím nejde.

• Spolupracujete s nějakými neziskovými organizacemi? Pokud ano, tak jak a s jakými? A jakým způsobem?

Ano, dlouhá léta spolupracujeme s o.s. Rytmus a Nautis.

• Co a proč by se podle Vás mělo v systému speciálně pedagogické péče změnit?

Především by se měl v rámci pedagogických fakult zavést povinný předmět speciální pedagogiky pro všechny studenty. Na každé škole by mělo fungovat poradenské zařízení ve složení psycholog a speciální pedagog, kteří budou poskytovat tu prvotní podporu učitelům a rodinám, kde se vyskytne dítě, žák se speciálními vzdělávacími potřebami. Ze své vlastní zkušenosti musím potvrdit, že úspěšnost integrace je mnohem větší tam, kde speciální pedagog je a může intervenovat okamžitě. U nás jsou v současné době čekací lhůty na vyšetření až 3 měsíce, což je velmi dlouhá doba na to, aby se zbytečně spousta věcí pokazila a špatně nastavila. A to je škoda.

• Mohla byste uvést nějaký příklad dobré praxe?

Jakákoliv zpětná vazba od rodičů, učitelů či samotných integrovaných žáků či jejich spolužáků o tom, že je to “bezva“ a že se mají společně dobře, je pro mne velkou vzpruhou a dodává mi energii do mé práce. Například mám velmi dobrou zkušenost s inkluzí na ZŠ Jižní v Praze 4, se kterou spolupracuji již skoro devět let. Za tu dobu se nám tam společně podařilo dobře integrovat sedm dětí s PAS, vedení školy i většina učitelského sboru je inkluzi nakloněna, na škole funguje speciální pedagog, který „zasahuje“ v krizových situacích okamžitě a je učitelům neustále ku pomoci, což vidím jako jeden z pilířů inkluze – možnost okamžité podpory a pomoci učitelům nebo asistentům pedagoga v případě potřeby.