Mgr. Tereza Vlachová působí jako učitelka na prvním stupni ZŠ Antonína Čermáka v Praze 6, v současné době na mateřské dovolené. Škola dlouhodobě spolupracuje s SPC Vertikála, SPC Arabská a PPP ve Vokovicích a je známá svojí snahou o kvalitní školní klima.

• Jaká je Vaše zkušenost s inkluzí?

Moje zkušenost s inkluzí je určitě pozitivní. Děti v mé třídě, kde bylo několik dětí s individuálními vzdělávacími potřebami, fungovaly jako výborná parta a byly schopné si navzájem pomáhat. Jsem si jistá, že to bylo z velké části díky zkušenosti s diverzitou. Nicméně to je samozřejmě dlouhý a náročný proces, učitel musí opravdu chtít. Výsledek je ale pak dobrý pro budoucnost všech dětí i společnosti.

• Jaké metody se Vám při výuce nejvíce osvědčily?

Hodně mi pomohl kurz interkulturního vzdělávání od programu Varianty organizace Člověk v tísni. Snažila jsem se děti od začátku vést s myšlenkou, že každý jsme nějaký, ale vždy můžeme najít něco společného. Mottem naší třídy bylo, že nezáleží na tom, jestli jsi malý nebo velký, černý nebo bílý, že všichni jsme stejně důležití. Nikdy jsme nepoužívali slovo postižený. Když měly děti tendenci toto slovo používat, sedli jsme si do kruhu a každý řekl, jakou si myslí, že má zvláštnost. Nakonec jsme se vždy shodli, že někdo má zvláštností méně a někdo více.

• Jaké techniky jste využívala pro podporu kolektivu ve třídě?

Pracovali jsme podle programu Začít spolu, takže cca jednou za tři týdny děti pracovaly v centrech aktivit. Díky tomu se naučily aktivní spolupráci. Po každém dni jsme pak diskutovali, jak se dětem pracovalo, co nového se naučily a s čím si navzájem pomohly. Velmi se nám osvědčil každodenní ranní kruh. Děti se v něm připravily na aktivity dne, často jej využívaly k dořešení nějakých sporů, kdy se celá třída se podílela na jejich řešení, nebo ke sdílení různých zážitků. Každý den jsme v ranním kruhu určili tzv. řešitele svárů, za tím pak děti mohly přijít, když se spolu nemohly domluvit. Řešitel svárů měl vždy za úkol obě strany vyslechnout a pomoci jim spor vyřešit, a když si nevěděl rady, přišel za mnou. Zároveň každý řešitel na konci dne řekl, jak se cítil a co by poradil řešiteli pro druhý den. Ne vždy se samozřejmě zadařilo, ale myslím, že děti si díky tomu uvědomily, kvůli čemu má a nemá smysl se hádat.

• Jaké techniky jsou podle Vás nejlepší pro zlepšení školního klimatu?

Myslím, že základem dobrého školního klimatu je pozitivní a spolupracující kolektiv pedagogických pracovníků, to se na naší škole snad daří. Téměř všichni učitelé a asistenti z prvního stupně sdílí jeden velký kabinet a z mého pohledu je to skvělý nápad. Vždy je po ruce někdo, kdo vás vyslechne a poradí. Když má někdo nějaký zajímavý pracovní list, nápad na aktivitu nebo hru, hned ho předá dál a sdílí s ostatními.

• Co se Vám v práci s žáky s individuálními vzdělávacími potřebami osvědčilo?

Určitě velmi úzká spolupráce s rodiči žáka. Když bylo třeba, scházeli jsme se každý týden a konzultovali, co se stalo a jak k problému přistupovat ve škole a doma. Snažili jsme se sladit přístupy a techniky. Při výuce je také dobré mít trochu odstup, pokud se něco nedaří, odpočinout si od toho a vrátit se k tomu zpět za nějaký čas.

• Co byste doporučila současným studentům či čerstvým absolventům pedagogických fakult, kteří právě nastupují do praxe?

Myslím, že jakékoliv kurzy od různých vzdělávacích organizací jsou velmi nápomocné. Během nich totiž potkáte jiné učitele, kteří sdílí své zkušenosti a popisují různé případy, se kterými se v praxi potýkají. Toto sdílení je velmi cenné, neboť v každodenním rytmu školy na něj bohužel není příliš času. Také bych doporučila se během praxe ptát, jak konkrétní učitelé řeší administrativu spojenou s třídnictvím či práci s žáky s individuálními vzdělávacími potřebami.

• Jak probíhala Vaše spolupráce se školskými poradenskými zařízeními?

Měla jsem velké štěstí na pracovníky ze speciálně pedagogického centra (SPC) i pedagogicko-psychologické poradny (PPP). Naše školní psycholožka byla zároveň pracovnicí PPP, takže spolupráce byla velmi úzká. Měla jsem také možnost návštěv ze strany psycholožek z SPC, které byly zároveň psycholožkami jednoho z žáků s individuálními vzdělávacími potřebami. Tyto návštěvy v hodinách pro mě byly velmi důležité, neboť se dívaly na fungování třídy a vztahů úplně jinak a často mi pomohly pohnout se z místa, když jsem si nevěděla rady. Také se účastnily některých konzultací s rodiči a žákem. Tento mentoring považuji za jeden z nejdůležitějších prvků fungující inkluze.

• A jak jste spolupracovala s rodiči žáků?

Praktikovali jsem tripartitní konzultace, které probíhaly dvakrát do roka. Vždy přišli rodiče i s žákem a společně jsme probírali, co se daří a na čem by bylo potřeba přidat.

• Jakou podporu jste během své výuky mohla využít?

Kromě asistenta pedagoga a mentoringu, o kterém jsem se zmiňovala, jsme mohli využít náslechů u kolegů a kolegyň. Také jsme si v rámci dalšího vzdělávání mohli vybrat z různých kurzů, které nám do určité částky byly proplacené.

• Měla jste ve třídě asistentku pedagoga? Jak se Vám s ní spolupracovalo?

Asistentku pedagoga jsem měla vždy, na začátku jsem si musela zvykat, pořád jsem měla pocit, že mě někdo kontroluje nebo hodnotí. Po nějaké době mě ale tento pocit přešel. S asistentkami se mi spolupracovalo vždy dobře, důležité je na začátku si nastavit pravidla, říct si, co je čí práce a co od sebe vzájemně očekáváme. Má asistentka se vždy účastnila všech schůzek s rodiči žáků s individuálními vzdělávacími potřebami, to mi také velmi pomáhalo.

• Jaké jsou podle Vás tři nejdůležitější znaky školy, kam žáci chodí rádi?

Určitě usměvaví, vždy nápomocní učitelé, kteří dětem opravdu naslouchají a dále vstřícné vedení, které má pro rodiče i děti vždy dveře otevřené.