Přečtěte si zajímavý rozhovor s maminkou, jejíž syn (8 let) má receptivní dysfázii (atypický autismus). V současné době žijí již pět let v Kalifornii, kde je syn úspěšně integrován na státní škole. Prošel si přípravkou do školy pro děti se speciálními potřebami a následně byl integrován na základní státní škole, kam chodí třetím rokem. Z důvodu přání maminky zachováváme jejich anonymitu.

Jak vypadá běžný den ve škole?

„Syn chodí do školy stejně jako jeho spolužáci. Ráno se všichni potkávají před školou nebo před třídou, pozdraví se, a buď si hrají, nebo si vyprávějí různé zážitky. Všichni si pověsí školní batohy na háček před třídou a se zvoněním paní učitelka otevírá dveře třídy a s každým se osobně pozdraví.
Děti jdou ke svým stolkům a připravují se na výuku. Většinou mají ještě deset minut na samostatnou práci (učí se sami spelling podle své úrovně znalostí). Následuje ‘carpet time’, kdy se děti sejdou na koberci a začínají se učit. Na samostatnou práci nebo na práci v kroužcích (4 až 6 dětí pracuje společně) chodí ke stolkům. Program na celý den mají děti napsaný na tabuli. V deset hodin je přestávka, syn si hraje s dětmi fotbal nebo jde do Maker Studia neboli učebny, kde mají děti k dispozici různé stavebnice, počítače, iPady s naučnými programy nebo si může programovat pomocí programovacích jazyků pro děti roboty či hry. To ho velmi baví a je na to šikovný. Následuje svačina a druhý učební blok. Pak obědová pauza, která probíhá obdobně jako přestávka na svačinu, ale je delší a dále pak třetí učební blok.
Po konci školy děti často zůstávají v areálu na různé kroužky nebo si ještě chvíli hrají na školním hřišti. Syn si může hrát sám nebo se svými kamarády. Někdy si hrají na babu nebo různé míčové hry.„

Jak je Váš syn hodnocen?

„Děti se testují 3x za rok. Školní rok je rozdělen na trimestry. Píší se testy nebo dítě učitel individuálně testuje stranou od zbytku třídy. Děti pak dostávají hodnocení s komentáři. Klasické známky se tu nevedou, jen se označí, zda student ve třídě exceluje, má předpokládané znalosti anebo jestli nemá předpokládané znalosti. Pak ještě dostává hodnocení, jak dosahuje cílů dle individuálního studijního plánu.„

Kolik žáků chodí do třídy?

„Standardně mají třídy kolem 20 dětí, maximum je 24. Ale vzhledem k tomu, že letos se během školního roku několik dětí odstěhovalo, tak v současnosti je ve třídě jen 14 dětí. Obecně platí, že dětí v inkluzi je maximálně 10 %.„

Jak vypadá spolupráce s asistentkou pedagoga?

„Po dohodě se školou a v rámci osamostatňování má letos asistenta jen na vybrané předměty a v případě potřeby tzv. asistenta na zavolání. Jsou dny či týdny, kdy asistence není třeba a pak jsou období, kdy to potřeba je.
Asistentka sleduje výuku a pomáhá pouze, když je třeba. Jinak do výuky či práce nezasahuje. Někdy pomáhá i jiným dětem. Ale to je dáno tím, že můj syn nepotřebuje asistenci nonstop.
Asistentka je vyškolená na práci s dětmi se speciálními potřebami a ví, jak bezkonfliktně řešit konfliktní situace. Také má instrukce od tzv. case managera, to je člověk, který denně sleduje stav dítěte a pomáhá případně řešit nějaké nové těžkosti nebo upravit cíl v individuálním studijním plánu. Jakmile dojde ve škole k nějakému renoncu, je to třídní učitel a case manažer, který informuje rodiče, co se stalo a jak se situace řešila.„

Jak vychází Váš syn s třídním kolektivem?

„Standardně, má své kamarády, některé nemusí a s holkama si moc nehraje. Občas se kluci poperou, a to se pak řeší se školním psychologem, jak se obdobným situacím vyvarovat. Myslím, že má výhodu v tom, že do školy chodí mnoho dětí, které nemají angličtinu jako první jazyk a děti zde běžně přicházejí a odcházejí během školního roku. To vede k jisté otevřenosti a vzájemné toleranci mezi dětmi, rodiči a učiteli, protože vždy jsou z těchto přesunů a kulturních změn děti frustrované a mnoho z nich má tuto zkušenost.
Škola také podporuje dobré vztahy dětí a vzájemný respekt při výuce. Každé dítě je jiné a každé má své potíže a cílem je, aby se společně naučit žít a komunikovat neboli respektovat se, vyjadřovat své potřeby nekonfliktní formou.
Ještě bych dodala, že všechny děti jsou nejen během výuky a přestávek neustále pod dohledem, takže i kdyby se něco nepříjemného začalo dít, je vždy v dohledu osoba, která může situaci pomoci vyřešit.“

Jak škola spolupracuje s rodiči?

„Škola, respektive speciální pedagog, připravuje a každý následující rok upravuje individuální studijní plán, tzn. cíle, kterých má dítě dosáhnout v oblastech, které je třeba zlepšit. Současně navrhuje způsob, jak jich dosáhnout. Podle potřeby má student osobního asistenta, který pracuje ve třídě. Ve škole je k dispozici logoped, speciální pedagog a specialista na čtení. Na tyto lekce chodí studenti mimo svou učebnu během výuky.
Celý tento plán se diskutuje s rodiči. Individuální studijní plán se upravuje i během školního roku, protože je třeba být flexibilní k potřebám dítěte.
A jak už jsem říkala, pokud dojde ve škole k nějakým nepříjemnostem, třídní učitel či speciální pedagog informuje rodiče, k čemu došlo a jak se věc řešila. Rodič pak dostane prostor, aby si s dítětem mohl o dané situaci pohovořit.
Cílem je problém řešit a ne hrotit. Takže pokud se dítě dostane do stavu, že není schopné pracovat, má několik možností, jak situaci řešit. Říci si o pauzu, odejít s dovolením do třídy pro děti se speciálními potřebami nebo jít do kanceláře ředitele, kde je k dispozici i tzv. Sensory Room, kde mají děti možnost si odpočinout, jsou zde optické podněty a hmatové podněty, které mají děti za cíl uklidnit. Nepřípustné je dítě za každou cenu nutit pracovat a dostat do stresu tak, že situaci nezvládne a začne jednat mimo rámec slušného chování.„

Proč jste se rozhodli pro běžnou školu a nikoliv školu speciální?

„Tak jednak bylo prioritou, aby sourozenci byli v jedné škole. Dále pak školka se speciálními potřebami sama doporučovala postup do normální školy v rámci školního distriktu, se kterým úzce spolupracuje a vypracovala návrh práce s mým synem. Pak se vytipovala paní učitelka, která by byla pro něj vhodná. Takže se dopředu seznámil s paní učitelkou, která ho navštívila ve školce. Šlo hlavně o to, aby si sedli jako lidé, což se podařilo. Dále jsme si jasně řekli, že to zkusíme a uvidíme. Prvním cílem bylo, aby zvládl školu sociálně, a teprve pak budeme řešit, jestli je vzdělavatelný či nikoli. V tu dobu to jasné nebylo. Nicméně po třech měsících už bylo jasné, že dělá obrovské pokroky a svitla naděje, že bude schopen v některých předmětech držet krok s ostatními dětmi, které jsou pro něj velkou motivací. Dodnes jsou všichni, kdo ho znají od prvního dne ve škole, nadšeni, jaké udělal a stále dělá pokroky. Je to až neuvěřitelné, jak se se svým hendikepem pere a dohání své spolužáky. To mne utvrzuje v tom, že děti s lehčími formami postižení by se s podporou měly vzdělávat v hlavním vzdělávacím proudu.„

Co považujete za hlavní výhody studia Vašeho syna na běžné škole?

„Největší výhodu spatřuji v tom, že dostal šanci se vzdělávat, vytvářet běžné sociální vazby a možnost mít kamarády. Děti se učí chápat, že můj syn má své těžkosti, ale je třeba lepší v matematice než jiné děti.
Dále škola učí děti tzv. ‘mindfulness’ a ‘social thinking’, a to jak v běžných hodinách při běžných předmětech, tak i separátně. Tam se děti učí uvědomovat si sebe sama, své pocity, vztahy k druhým, jak řešit krizové situace a klade se důraz na možnosti volby chování, které děti mohou použít a jaké jsou výhody správného chování. Tato oblast je důležitá pro všechny.
Děti mohou také chodit do kroužku, kde se děti učí lépe spolu komunikovat. Ten je určen pro vybrané děti z hlavního vzdělávacího proudu, které byly doporučeny třídním učitelem a školním psychologem.“

Plánujete návrat do ČR. Podle čeho si budete vybírat školu?

„Plánujeme návrat domů. Výběr školy mi dělá asi největší starosti. Škola, kde je můj syn formálně zapsán, se díky nové vyhlášce přestala bránit asistentovi. Ovšem další otázkou je způsob obecně poměrně striktní výuky v ČR, na který syn není zvyklý. Dále si nejsem jistá úrovní psychologické podpory, protože někdy je třeba řešit každodenní potíže na místě, přístup k dítěti modifikovat. Navíc děti, které mají potíže s komunikací, se při stresové situaci potýkají s tím, že se schopnost vyjadřovat snižuje a potřebují vizualizaci ke komunikaci. Stejně tak to platí, když nechtějí o něčem nepříjemném mluvit. Někdo tyto podklady musí připravit, s dítětem projít a podle potřeb i během školního roku upravovat.“

Tak popisuje každodenní zkušenosti z běžné základní školy maminka 8-letého syna se specifickými vzdělávacími potřebami a na závěr dodává:

„JE AŽ NEUVĚŘITELNÉ, JAK SE MŮJ SYN PERE SE SVÝM HENDIKEPEM“.