V rámci TÝDNE PRO INKLUZI 2016 vám přinášíme další rozhovor z mini série rozhovorů, které jsme speciálně pro tento týden připravili:

„Ideálem je inkluze ve společnosti,“ říká psycholožka Lenka Krejčová

PhDr. Lenka Krejčová, Ph.D. v současné době pracuje jako psycholožka v neziskové organizaci DYS-centrum Praha z. ú. a přednáší na katedře psychologie FF UK. Dříve učila na dvou středních školách a pracovala ve středisku výchovné péče.

• Jaké diagnostické postupy považujete za funkční při zjišťování míry podpory, kterou potřebují  děti se speciálními vzdělávacími potřebami při vzdělávání?

Takové, které nám ukážou, jak se děti učí a co potřebují od nás dospělých, aby se jim práce dařila. Tedy i to, jak upravit podmínky jejich vzdělávání, aby bylo co nejefektivnější. Jinými slovy, takové nástroje, které jsou zaměřené na proces, nikoli na výsledek. A oním procesem mám na mysli průběh učení, ale také prožívání dítěte, to, co podněcuje jeho motivaci k učení, i interakci mezi dítětem a jeho učiteli a vychovateli. To vše je vhodné prostřednictvím diagnostiky mapovat. Vše vstupuje do hry, chceme-li dětem skutečně pomoci.

• Jaké jsou podle Vás největší výzvy současné diagnostiky dětí s nejrůznějšími překážkami v učení?

Klíčové je na prvním místě vidět dítě a jeho individualitu. Hledání diagnóz, ani mnohahodinové vyplňování formulářů a přidělování kódů nepomáhá.

• S jakými obtížemi za Vámi klienti nejčastěji přicházejí?

Zpravidla se jim nedaří učení ve škole, neumí si osvojit některé školní dovednosti. Někdy se projevují extrémní rozdíly mezi různými situacemi – někdy jim učení jde bez problémů, jindy vůbec, u jedné paní učitelky je to v pořádku, u jiné téměř propadají apod.

• Jak by se mohla zlepšit spolupráce mezi poradenskými pracovišti a školou?

Kdyby jejich pracovníci mohli být v mnohem intenzivnějším kontaktu při řešení obtíží konkrétních žáků. To by ovšem znamenalo více poradenských pracovníků, kteří se mohou věnovat přímé práci s klienty a vyjíždět do škol. A někdy také větší vůli dělat věci jinak ze strany škol. Mimo to si myslím, že by bylo fajn, kdyby měli poradenští intenzivnější zkušenost s tím, co to znamená, má-li učitel ve třídě několik desítek žáků a má čtyřicet pět minut na práci s nimi.

• Jak by měla vypadat systémová podpora kvalitního školského poradenství?

Mnohem více přímé práce s klienty, ať už v poradenských zařízeních, nebo přímo ve školách, a mnohem méně administrativy, což s sebou mimo jiné nese navýšení počtu poradenských pracovníků. To úzce souvisí s důvody, proč před více než dvaceti lety inicioval profesor Matějček vznik naší neziskovky. Sám vnímal, že v poradnách není dost času na práci s klienty, kteří se bez intenzivní podpory neobejdou. Diagnostika sama jim není nic platná. A opakovaně se nám potvrzuje, že klienti přicházejí a oceňují nás, protože na ně máme čas, věnujeme se jim, jsou s námi v pravidelném kontaktu řadu let (někdy celou základní školu a ještě část střední školy – je velká radost pak vidět, jak se z nich stávají mladí úspěšní lidé).

• Jaká je role školských poradenských zařízení v implementaci inkluzivního vzdělávání do praxe?

Myslím, že dost zásadní. Poradenští znají široké spektrum žáků s odlišnými vzdělávacími potřebami. Mnohdy velmi přesně vědí, jaké postupy jim pomáhají. A zpátky k tomu, co bylo řečeno výše – bylo by ideální, kdyby mohli být v intenzivním kontaktu se školami a společně, po malých krocích, v krátkých intervalech, individuálně pro každé dítě, mohli řešit, co žák potřebuje, dokud to potřebovat bude.

• Co jsou podle Vás hlavní přínosy inkluzivního vzdělávání?

To je hodně široká otázka. Není jednoduché na ni odpovědět. Za sebe vnímám jako důležité, že nediskriminuje, že přemýšlí o všech možných variantách osobnostních rysů, projevů chování, způsobů učení, příslušenství k různým sociálním skupinám apod. A týká se to žáků i učitelů. Vlastně si myslím, že ideálem není inkluzivní vzdělávání, ale inkluze ve společnosti, která se týká mnohem více věcí, nejen vzdělávání.