Nepostradatelnou součástí expertního týmu Institutu trauma respektujícího přístupu v rámci projektu PorT (Porozumění traumatu) je Kristýna Šeniglová, která vystudovala psychologii ve Velké Británii a svou bakalářskou práci na téma koučování dětí na středních školách prezentovala na mezinárodní konferenci pozitivní psychologie IPPA v Melbourne. Vystudovala i klinickou pozitivní psychologii v Nizozemsku, kde v rámci své diplomové práce spolupracovala na evaluaci využití mindfulness mobilní aplikace učiteli ve třídách na základních školách napříč Nizozemím.
Kromě toho, že je zapojena do projektu PorT, pracuje jako školní psycholog na střední škole a v multidisciplinárním týmu poskytujícím terénní a ambulantní služby dospělým lidem se zkušeností s duševním onemocněním a jejich blízkým. V minulosti působila v metodické skupině pro podporu dětí v sociálních službách.
Proč se Kristýna rozhodla stát členkou týmu projektu PorT? Co ji na práci nejvíce těší a jak vypadá její běžný pracovní den? Více se dočtete v rozhovoru.
Proč ses rozhodla zapojit se do týmu projektu PorT?
Jako psycholožka ve své práci vidím, jak si děti, které potřebují pomoc a podporu, o ni často nedokážou správným způsobem říct. Místo toho nás matou svým náročným chováním, které naši pozornost odvede natolik, že se zapomínáme ptát, co je jeho příčinou, a místo dítěte s nenaplněnými potřebami vidíme spíš problémy v podobě náročného chování. Když jsem se dozvěděla o projektu PorT, neurosekvenčním modelu Bruce Perryho a trauma respektujícím přístupu, neváhala jsem ani chvilku. Za projektem totiž stojí spousta skvělých lidí, kteří mají na srdci šíření dobré praxe při péči o děti a zavádění trauma respektujícího přístupu nejen do škol, ale i do dalších organizací, které o děti pečují.
Jaká je Tvá role v projektu a co tě na této práci těší?
Těší mě hlavně smysluplnost projektu a různorodost zkušeností, které si s sebou do týmu každý přinášíme. Jsem součástí expertního týmu, který má na starosti tvorbu školení pro pedagogy a sociální pracovníky. Společně s kolegy se scházíme, tvoříme a debatujeme nad tím, jak zlepšovat přístup k dětem s náročným chováním, tak abychom pomohli nejen dětem samotným, ale i dospělým, kteří s nimi pracují. Vážím si zapálení a odbornosti svých kolegů, multidisciplinárního přístupu a zahraniční spolupráce, která s sebou přináší spoustu nových vhledů a podnětů k tvorbě. Také cítím velkou vděčnost za to, že naše nápady můžeme probírat jak s předními odborníky, tak s peer konzultanty, kteří naši práci obohacují svými příběhy a zkušenostmi z vlastního života. Tahle kombinace je pro mě velkým zdrojem motivace.
Jaký vztah máš k dětem?
Děti mám moc ráda. Představují pro mě nevyčerpatelnou studnici inspirace. Vždycky mě něčím překvapí a já se díky nim neustále něčemu učím, o něčem přemýšlím a reflektuji. S dětmi jsem pracovala zpočátku jako asistent pedagoga. Měla jsem na starosti děti ze sociálně znevýhodněného prostředí, později děti s poruchou autistického spektra nebo v době studia ve Velké Británii děti z bilingvních rodin. V rámci studia v zahraničí jsem začala s dobrovolničením jako koučka na středních školách v sociálně vyloučených lokalitách. Během svého ročního pobytu v Číně jsem si vyzkoušela roli učitelky angličtiny. Nyní pracuji jako školní psycholožka. V práci si užívám jedinečnost každého setkání. Každé dítě má svou unikátní skladbu potřeb. Většinou samy dobře vědí, co potřebují, ale ne vždy se jejich komunikace potkává s porozuměním. Proto je podle mě úkolem nás dospělých, abychom se dokázali sami ztišit a správně dětem naslouchat. K tomu mě napadá jeden můj oblíbený citát od sira Kena Robinsona: „Every day, everywhere, our children spread their dreams beneath our feet. And we should tread softly.“
Vrať se do doby, kdy jsi sama byla ještě dítě školou povinné… Uvítala bys, kdyby už tehdy učitelé ovládali přístupy, které jim v projektu představíte? Pamatuješ si na případy, které by se daly řešit jinak?
Určitě. Pamatuji si na velký rozdíl mezi prvním a druhým stupněm na základní škole. Byla jsem tehdy spíš takové ustrašené dítě, hned jsem se rozbrečela kvůli špatné známce, řešila jsem rozvod rodičů… Paní učitelka na prvním stupni byla hodně rázná, v obličeji dost nepřístupná, rozdávala poznámky a já jsem se jí spíš bála. Na druhém stupni jsme dostali jinou paní učitelku, která byla mnohem přístupnější, zajímala se o každého z nás. Dokonce si dokázala všimnout silných stránek jednotlivých žáků ve třídě a přimět nás, abychom na nich pracovali. Díky ní jsem si tehdy začala víc věřit a školu si užívat. Stačilo vlastně docela málo: pohled, úsměv, občas nějaké vlídné slovo. Myslím, že to, co mi tehdy nejvíc pomohlo, byl pocit, že ve mě někdo věří.
To je jedna z klíčových věcí, které pomáhají dětem o jejich problémech a potřebách mluvit, a proto je pro mě důležité v rámci projektu PorT usilovat hlavně o změnu chápání náročného chování. Nebrat náročné chování jako problém, ale ptát se, co je jeho příčinou, proč se dítě takhle chová, co mu může pomoci to změnit a cítit se lépe.
V čem projekt pomůže dětem a v čem pedagogickým a sociálním pracovníkům?
Věřím, že dětem pomůže právě tím, že získají pedagogy a sociální pracovníky, kteří budou chápat souvislosti mezi náročným chováním a náročnými zkušenostmi u dětí a budou schopni a ochotni dětem nabídnout pochopení, empatii a způsoby regulace, které dětem pomůžou se stresem lépe pracovat. Pedagogům by projekt mohl přinést kromě jiného i nové techniky pro práci se třídou, sociálním pracovníkům také například multidisciplinární přístup. V neposlední řadě má projekt za cíl posilovat psychohygienu pedagogů a sociálních pracovníků a edukovat je v tom, jak pečovat o své psychické zdraví a potřeby tak, aby práci s dětmi s náročným chováním mohli dobře zvládat.
Jak vypadá Tvůj klasický pracovní den, čemu se v projektu aktivně věnuješ?
Práce je u nás hodně různorodá a kreativní. Někdy je to tvorba kurikula školení, vyhledávání informací, čtení odborných článků a knih, někdy je to schůzka s peer pracovníky, jindy schůzka s kolegy v týmu nebo třeba tvorba infografik. Tu a tam konzultační činnost. V téhle chvíli s kolegy sjednocujeme veškeré materiály a vytváříme didaktiku školení pro pedagogy a sociální pracovníky.
Co Tě nejvíce v projektu motivuje, co Ti dodává nejvíce energie?
Nejvíce energie mi dodává záměr a smysl naší práce, upřímné nadšení a zapálení kolegů, funkčnost, hloubka, ale i jednoduchost přístupů, které v rámci projektu používáme, a také velká inspirace díky poznatkům členů mezinárodního a národního supervizního týmu a odborníků z týmu ČOSIV. Myšlenka, že děti se vždy chovají tak, jak nejlépe mohou, je něco, v co upřímně věřím, a těší mě, že můžu být součástí týmu lidí, kteří to cítí stejně.
Co Tě v následujících týdnech/měsících čeká?
V následujícím měsíci nás čeká finalizace všech materiálů ke školení lektorů, učitelů a sociálních pracovníků. Následovat bude samotné lektorování, poté evaluace a podpora lektorů při realizaci dalších školení na školách a v sociálním sektoru. K tomu samozřejmě ještě konzultační činnost a pravidelné společné meetingy s týmem kolegů, národním a mezinárodním týmem.
V čem vnímáš, že je projekt PorT výjimečný?
Projekt PorT je z mého pohledu výjimečný hned několika věcmi. Tím, že se na něm podílejí odborníci z různých profesí – psychologové, speciální pedagogové, pedagogové a sociální pracovníci. Tento multidisciplinární přístup je zdrojem velké inspirace a mnoha zajímavých podnětů, speciálně ve spojení s týmem peer kolegů, kteří přinášejí cenné zkušenosti a rady. Za projektem také stojí velké množství odborníků jak od nás, tak ze zahraničí. Máme možnost čerpat zkušenosti od lidí, kteří již trauma respektující přístup ve svých zemích zavedli do praxe a jsou ochotni tuto svoji cestu s námi sdílet. A v neposlední řadě je pro mě projekt PorT výjimečný tím, že sdružuje lidi, kteří chtějí pomáhat zlepšovat systém péče o děti a dospívající a tím generuje více nápadů a inspirace, jak v tomto ohledu postupovat do budoucna.
Na jakou část projektu se nejvíce těšíš?
Nejvíce se těším na společné diskuze a zpětné vazby od účastníků našich školení. Čekají nás fokusní skupiny, kde bude prostor na to, popovídat si o obsahu školení a jeho využití v praxi. Těším se na společné debatování nad kazuistikami, hledání porozumění, řešení konkrétních případů a vzájemnou inspiraci. Také se těším, kam nás zpětné vazby od účastníků školení nasměrují v rámci tvorby dalších projektů a snahy o integraci trauma respektujícího přístupu do českého prostředí v budoucnu.
Co nám projekt PorT přinese?
Doufám, že nám přinese hlavně zamyšlení se nad otázkou „Co je příčinou náročného chování u dětí?“ a větší vhled a uvědomění v situacích, kdy je to nejvíc potřeba. Cenné teoretické rámce, přístupy a praktické nácviky přinesou větší vybavenost učitelů a sociálních pracovníků a také snad lepší uchopení vlastní psychohygieny. Také nám přinese prostor pro diskuzi nad tím, co jako pracovníci ve školství či sociálním sektoru potřebujeme, abychom dokázali identifikovat a správně podpořit děti, které to nejvíce potřebují.
Projekt PorT – Porozumění traumatu
Vytváříme podmínky pro to, aby dětem s traumatickými zkušenostmi byla ve školách a dalších institucích poskytována podpora napomáhající zmírňování následků traumatu, aby mohly naplno rozvíjet svůj potenciál a prožít spokojený život.
Více o projektu najdete na těchto webových stránkách.
Funded by the European Union. Views and opinions expressed are however those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible for them.