Year: 2012

domů / 2012 (Page 2)

Reakce na úvahu paní poslankyně Doc. MUDr. Milady Emmerové, CSc.

Reakce České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání na úvahu poslankyně doc. MUDr. Milady Emmerové, CSc. – K čemu nás přivedl rozsudek štrasburského soudu….zveřejněný dne29.2.2012

Nejprve poznámka na okraj: Zákon o trvalém usídlení kočujících osob, který měl zabránit kočovnictví a zároveň ukládal státním orgánům povinnost zabezpečit usazovaným zaměstnání a ubytování, nebyl zrušen v roce 1948, jak píše paní docentka Emmerová, ale naopak přijat v roce 1958. Většiny Romů se tento zákon nedotkl, neboť Romové, kteří se k nám po nacistické genocidě dostali ze Slovenska, ani čeští Romové, kteří genocidu přežili, většinou nekočovali.

Řada výzkumných studií jednoznačně potvrzuje důležitost časného zahájení předškolního vzdělávání dětí se sociálním znevýhodněním. Z provedených šetření vyplývá, že v tzv. vyloučených lokalitách nenavštěvuje mateřskou školu přibližně 60 % dětí. Nelze však souhlasit s vysvětlením, že dominantním důvodem je prostý nezájem rodiny o předškolní vzdělávání, v daleko větší míře se jedná o nedostatek informací způsobený sociální izolací rodiny a ekonomické důvody.

Pro zajištění přístupu dítěte ke vzdělání má zcela zásadní význam skutečnost, zda rodina žije nebo nežije v sociálním vyloučení. Pokud rodina trvale žije ve vyloučené lokalitě, její znevýhodnění spočívá nejen v jejích ekonomických možnostech a přístupu k ekonomickým zdrojům. Uzavřenost sociálně vyloučených lokalit především omezuje možnost sociálních kontaktů lidí v lokalitě s ostatní společností, sdílení a formování hodnot, prostupnost informací a sdílení zkušeností. Absence vnímání vzdělání jako hodnoty, se kterou se v některých rodinách můžeme setkat, se často opírá o osobní zkušenost i několika generací, kdy absolvované vzdělávání (většinou ve zvláštní škole) nevedlo k získání trvalého zaměstnání. Přístup těmto dětem do mateřských škol také ztěžují kritéria pro přijetí, která upřednostňují přijímání dětí pracujících rodičů.

Na problém umisťování nejen romských dětí, ale i dětí s jinými druhy handicapu mimo hlavní vzdělávací proud je třeba nahlížet v širším kontextu. Mateřská a základní škola jsou místem, kde se dítě prostřednictvím interakce s vrstevníky učí fungovat ve společnosti. Pokud má dítě s nějakým druhem speciálních potřeb (ať už se jedná o sociální znevýhodnění nebo zdravotní postižení) možnost setkávat se s nehandicapovanými vrstevníky od počátku společného vzdělávání, naučí se prosazovat svoje názory, dovednosti a schopnosti ve „většinové společnosti“. Děti, které jsou od předškolního věku zvyklé na každodenní kontakt s dětmi s různým druhem handicapu, berou společné soužití jako samozřejmou věc. Všechny se tak naučí využívat výhod, které soužití heterogenní skupiny přináší. Ještě důležitější ale je, že se naučí překonávat těžkosti, které jej bezpochyby také provázejí. Tyto cenné zkušenosti si odnášejí do dospělosti. Pokud jsou od počátku vzdělávány odděleně, těmto pro život ve společnosti zásadním dovednostem se jako dospělí naučí již jen velmi obtížně. Z uvedených důvodů je inkluzivní vzdělávání jedním z nejefektivnějších nástrojů utváření společenské soudržnosti a prevence diskriminace osob s nějakým druhem odlišnosti. Rozvoj inkluzivního vzdělávání je nesporně v zájmu celé společnosti. Nikdo z nás si asi nepřeje, aby se rozšiřovaly sociální nepokoje, které v současné době sužují některé regiony.

Škola, která je zřízená pouze pro děti s určitým druhem zdravotního postižení, nemůže děti připravit na život ve většinové společnosti, protože zde děti nemají možnost „zažít“ běžnou společnost, jejich sociální skupinu tvoří jen stejně postižení či znevýhodnění vrstevníci. O to těžší je pro ně střet s realitou po ukončení školní docházky.

Aktuální Zpráva OECD o hodnocení vzdělávání v ČR (2012) mimo jiné konstatuje, že docházka do speciálních škol je mnohdy „důsledkem potíží s učením nebo sociálního znevýhodnění, a nikoliv důsledkem identifikace poruchy učení“. Uvedená skutečnost je považována za jeden z významných problémů současného českého školství.

Sanace důsledků segregovaného vzdělávání je také pro Českou republiku velmi finančně nákladná. Studie Světové banky, která se zaměřila na výpočet finanční nákladnosti segregace Romů ve vyloučených lokalitách, vyčíslila minimální roční náklady na 16 miliard korun. Přičemž i tato ekonomická studie jednoznačně identifikuje základní problém v oblasti vzdělávání. Sanace důsledků segregace osob se zdravotním postižením je odhadována na desítky miliard ročně.

Základní školy praktické jsou školami, které vzdělávají podle vzdělávacího programu upraveného pro potřeby dětí s lehkým mentálním postižením. Očekávat, že po vzdělávání v základní škole praktické jako v jakési přípravné fázi na vzdělávání v běžné škole budou děti přecházet do běžných škol, je naprosto nereálné, neboť vzdělávací obsah je v základních školách praktických výrazně redukován. Šance dítěte, že by bylo schopné zvládnout rozdíl mezi nároky základní školy praktické a běžné základní školy je naprosto minimální.

Z výše uvedeného je zřejmé, že je třeba v plném rozsahu realizovat opatření uvedená v Národním akčním plánu inkluzivního vzdělávání a Strategii boje proti sociálnímu vyloučení, která se zaměřují na zvyšování kompetencí běžných základních škol ve vzdělávání heterogenních třídních kolektivů.

Oba jmenované vládou schválené strategické dokumenty připravovali zkušení odborníci z oblasti pedagogiky, speciální pedagogiky a psychologie. Neziskové organizace, které v současné době působí v oblasti vzdělávání romských dětí, rozhodně nelze obviňovat z nějakých parciálních zájmů. Vždyť usilování o to, aby jejich úlohu převzaly školy, povede ve svém důsledku k tomu, že jejich práce již nebude potřeba.

V Praze dne 28. 3. 2012

Za Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání o.s.

Mgr. Klára Šimáčková Laurenčíková

předsedkyně


Mgr. Lenka Felcmanová
místopředsedkyně